Do Arménie volíme cestu přes Istanbul. Byly časy, kdy se do Jerevanu létalo přímo z Prahy nebo s přestupem v Moskvě, ale takové časy jsou pryč. Nejlepší spojení v současnosti je přímý spoj z Vídně nebo právě let z Prahy s přestupem v Istanbulu. Volíme druhou variantu, protože si chceme dát ještě den volna v Istanbulu. Do Jerevanu se odlétá z nového mezinárodního letiště na západě Istanbulu a už zde zažijeme první vzrušení z cestování. Turci na check-inu nemají Českou republiku na seznamu zemí s bezvízovým stykem pro Arménii, a tak po nás chtějí víza. Nějakou chvíli se s nimi dohadujeme, že víza do Arménie nepotřebujeme a celý výstup skončí tím, že nás postaví stranou, aby mohli odbavovat další cestující. Po chvíli dostáváme na telefonu někoho dalšího, s nímž následuje druhé kolo dohadování o nutnosti víz do Arménie pro občany ČR. Výsledek je totožný, stále stojíme stranou. Po několika minutách nakonec přichází další hovor po telefonu, který k velké úlevě všech, ale hlavně nás dvou, vynáší konečný verdikt. Češi mohou do Arménie opravdu cestovat na 180 dní bez víz.

O co vzrušující byl check-in, o to absolutně nevzrušující byl samotný let. Linku operuje moldavská společnost Fly One, konkrétně její arménská větev. Část letu tvořili Arméni, většinu Rusové, další národnosti jsme nezaznamenali. Celník na jerevanském letišti Zvarthnoc studoval poměrně dlouho můj pas a po důkladném prolistování všech stránek a několikerém nasvícení pasu se mě nakonec zeptal, odkud že to jsem. Jeden by řekl, že po dvou minutách listování pasem, by na odpověď mohl přijít sám, ale možná jenom chtěl, aby řeč nestála. Po další notné chvilce listování všemi stránkami do pasu nakonec vlepil modré razítko s obrázkem Araratu a já tak byl oficiálně v Arménii. Ondřejovi trval vstup do Arménie podobně dlouho i s podobným průběhem, ale nakonec jsme se něco kolem jedné ráno ocitli před letištěm. Taxi tu nebylo žádné, ale po chvíli jelo naštěstí jedno kolem a to nás za 5000 AMD (1 Kč je přibližně 16 arménských dramů) dovezlo do centra Jerevanu.

Jerevan je hlavním městem Arménie a se svým více jak milionem obyvatel zde žije prakticky třetina země. Světoznámých památek jako v Benátkách či Paříži tu moc nenajdeme, ale město je velmi zajímavé svou neoklasicistní a brutalistní architekturou, širokými bulváry a spoustou parků. Jerevan sice neleží na trase TCT, ale člověk se mu při návštěvě Arménie nevyhne, tak proč ho aspoň trochu nepoznat. Rozhodně je zde co vidět a jeden den mu dopřát můžeme. Na podrobnější poznání Jerevanu by to chtělo určitě víc než den, ale přeci jenom jsme tu hlavně kvůli TCT. I tak stihneme vidět část těch nejdůležitějších míst a památek jakými jsou Náměstí republiky, budova jerevanské opery, největší katedrálu Arménské apoštolské církve – katedrálu Svatého Řehoře Osvětitele či jedinou zbylou stojící mešitu v Jerevanu – Modrou mešitu. Kdo by měl, zájem stojí za návštěvu i Park Vítězství s obří sochou Matky Arménie, architektonicky zajímavé schodiště Jerevanská kaskáda nebo některé z množství zdejších muzeí.

Nemůžeme vynechat ani vrch Tsitsernakaberd, kde se nachází památník arménské genocidy. Zde se každý rok 24. dubna konají vzpomínkové akce u příležitosti Dne připomenutí arménské genocidy. Za první světové války byla západní Arménie (dnešní východní Turecko) součástí Osmanské říše. V letech 1915 a 1916 došlo v důsledků masivního přesídlování obyvatel k vyvraždění 600 000 – 1,5 milionu Arménů (v té době se jednalo o skoro dvě třetiny Arménů). O počtech obětí, stejně jako o podstatě samotných událostí se dodnes vedou vášnivé spory. Arméni tuto tragédii považují za systematickou cílenou politiku Osmanské říše, která měla vést ke zničení arménského etnika. Proto ji označují za genocidu. Turci naopak pojem genocida striktně odmítají (v Turecku může být použití slova genocida pro dané události považováno za trestný čin) a veškeré úmrtí Arménů ve zmíněném období považují za tragické důsledky první světové války.

Arménská genocida je v arménštině označována pojmem Aghet – Katastrofa a je jedním ze základních stavebních kamenů arménské identity. Je to právě zkušenost Aghetu, která do dnešních dnů určuje vztah Arménů k Turkům a spor o uznání genocidy je hlavní překážkou pro normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi. Hranice mezi Tureckem a Arménií jsou neprodyšně uzavřené a oba národy spolu prakticky nekomunikují. V češtině se tématu věnuje Marek Jandák, takže kdo by chtěl, může více informací načerpat v knize Arménská genocida: Příčiny, průběh a osobní svědectví událostí z let 1915–1922.

Zážitek z památníku je celkem tísnivý. Chladná železobetonová konstrukce, neslyšně plápolající věčný oheň a do toho tklivý zpěv ženského sboru z reproduktorů. Atmosféra je zde dost intenzivní a památník za shlédnutí určitě stojí.

Pro rozptýlení chmur si vychutnáme pěkné výhledy na Ararat. Ten je bohužel trochu v oparu, nicméně i tak nabízí Jerevan jedno z nejhezčích panoramat, které jsem v nějakém hlavním městě zatím viděl. Když se to vezme kolem a kolem, je ale výhled na Ararat pro Armény taky tak trochu solí do rány. Ararat je totiž národním symbolem Arménie a kraj kolem Araratu je chápán jako pravlast arménského národa. Biblický příběh o Noemově arše na vrcholu Araratu je všeobecně známý, ale méně známá je legenda, podle níž byl jedním z Noeho potomků i praotec arménského národa Hajk Lukostřelec. Ten měl podle legendy po stavbě babylonské věže povstat proti tyranskému vládci Babylonu Belovi a opustit se svým lidem Babylon. Nové sídlo si založil v krajině araratské a nazval je Hajkašen. To se Belovi samozřejmě nelíbilo a tak vytáhl proti Hajkovi do bitvy. V podobném zápasu jako byl zápas Davida s Goliášem nakonec Hajk tyrana Belu zabil šípem a na památku tohoto vítězství se lid arménský nazývá lid Hajkův nebo Hajkové. Jejich země se pak nazývá Hajastan, což je dodnes v arménštině oficiální název Arménie. V televizi tak ve zprávách neuslyšíte žádné Armenia nebo Arménie, nýbrž jenom Hajastan, Hajastan, Hajastan.

Kraj kolem Araratu je tak pravlastí Arménů a hora samotná arménským národním symbolem.  Nachází se ve státním znaku, v městském znaku Jerevanu, na razítkách pasových kontrol, jmenuje se podle ní nejslavnější arménská brandy, pivo nebo cigarety, stejně jako fotbalový klub, město či region. Ararat je prakticky všude a každý den se z Jerevanu můžete kochat pohledem na svůj národní symbol, jediným problémem je, že se ten národní symbol nachází na území jednoho z vašich největších nepřátel – Turecka. A pravděpodobnost, že by kdy zase mohl přináležet vám, je prakticky nulová. Po památníku genocidy tak i pohled na Ararat přináší z arménského hlediska určitý pocit hořkosti a smutku, ale s tím se v Arménii člověk setkává vlastně docela často.

Ve svém volném dni v Jerevanu musíme ještě zařídit jízdenku na jih do města Meghri, odkud arménská větev Transcaucasian Trail začíná. Podle informací by autobus do Meghri měl jet z hlavního autobusového nádraží Kilikia. Nádraží mi připomíná řadu nádraží v okresních městech na Balkáně. Na rozdíl od Balkánu tady však většinu dopravních prostředků tvoří maršrutky, stejně jako ve zbytku Arménie. Klasických autobusů tu moc nestojí. O nějakém jízdním řádu si můžeme nechat jenom zdát, a tak se poptáme v jednotlivých kanceláří na autobus do Meghri, až nakonec skončíme u Íránců v kanceláři společnosti Anar. Do Meghri je to na jih prakticky přes celou Arménii a takhle dlouhé trasy tu Arméni nejezdí. Jediný kdo se tak daleko na jih bez přestupu dostane jsou Íránci, kteří provozují linku z Jerevanu do Tabrízu a Teheránu. Za 13 000 dramů na osobu si tak kupujeme jízdenku do Meghri na zítra na 12:30.

Po nákupu jízdenek vyřešíme ještě nákup arménských SIM karet a zbytek dne trávíme průzkumem některých jerevanských parků. Zdejší parky ve vnitřním centru mě opravdu nadchly. Jsou čisté, nabízí dostatek stínu a v rušném velkoměstě i dost klidu. Vedle Dětského parku, Anglického parku či Parku milenců je zde i Okružní park, který se točí kolem vnitřního centra od katedrály Svatého Řehoře až po budovu opery. Parky by sice snesly trochu modernizace, jelikož některé atrakce například v Dětském parku připomínají svým stavem spíše zábavní park v Pripjati, nicméně romantické kouzlo si stále zachovávají.

V Okružním parku narazíme na jedno příjemné posezení, kde strávíme zbytek dne až do večera. Nad pivem rozjímáme nad zítřejší cestou, nad celým nadcházejícím výletem a nad prvními dojmy z Arménie, které zatím nejsou vůbec špatné.

Míra

Pokračování ZDE.