Tyhle odchody z města když je hnusně jsou fakt těžký… a někdy prostě nemožný… jen co jsem klukům odeslal blog a vrátil se v chumelení na hostel, tak mi bylo jasný, že vyrážet ven kvůli pár mílím, mít mokrý nohy a přes noc mrznout nechci. Mám toho za pět týdnů dost. Fakt dost. Jednou za čtrnáct dní se to dá, ale obden prostě ne. Hlásím klukům že se omlouvám, ale že trhám partu a zůstávám. Beru první volno za pět týdnů, tzv. ZERO, jakože nula kilometrů. Konečně si pořádně odpočinu, dobře se vyspím, prostě si ofrknu. Není to jednoduchý, podkopává to morálku… řešíme to tak půl hodiny. Všichni váháme.

Kluci se rozhodují valit dál. 7mil do dalšího shelteru. Já potvrzuji ZERO. Jdou ještě do města na oběd než vyrazí. Koukám trochu na další trasu a plánování. Kluci jsou zpátky docela rychle, vymrzlí a hlásí že taky nikam nejdou, hehe. Všichni toho máme dost. Když vím, že mi nic neuteče, jdu taky na oběd. Vracím se ve tři – trochu jsem si oběd vychutnával – a kluci oznamují, že dorazil “ten druhej Čech”. Jako Radek??? To je blbost. Ještě včera byl poctivé dva dny za námi (přes 80km). Jestli nás v tomhle počasí a terénu za den doběhl, tak je o parník rychlejší než ti co tu drží rychlostní rekordy…bez urážky, tomu nerozumím… Ale to už je Radek ve dveřích s šestečkou piv a jedno mi podává. Všechno se záhy docela vysvětluje – tak jako to dolehlo na nás a rozhodli jsme se trochu si odpočinout a přečkat pitomý počasí v hostelu, když už jsme tu, tak i na Radka toho bylo prostě moc a jak dopoledne narazil na silnici (Blue Ridge Parkway, kterou jsme v uplynulých dnech několikrát křížili) , tak se prostě rozhodl dostopovat až sem k nám dopředu do pohodového hostelu a taky trochu nabrat sil.

Nad pivem se shodujeme, že nám to dává zabrat a kolikrát to už ani není zábava. Ale tak to je, a zase se musí nechat, že když je pak chvíli hezky, tak si toho člověk úplně jinak cení a užívá si to. Za mně to k tomu prostě patří.

Během odpoledne majitel přiváží další a další lidi, který toho měli dost a zavolali mu, aby je někde u silnice vyzvedl. Je nás tu dnes asi 20. Je to divnej den, kterej zjevně zlomil úplně všechny… Pokračovat dál vyráží jedinej člověk – kluk co dělá jen část AT, je venku teprve dva dny a je mu blbý to hned vzdávat. Obdivujeme ho, ale jistý je, že bude litovat:-)

Den volna je fakt pohoda. Člověk si dá šlofíka, pořád jí, pokecá s ostatníma. I když jsem si slíbil, že půjdu spát brzo, nakonec s Radkem kecáme do noci. Příležitost se musí využít a je to fajn.

Ráno balíme brzy, Odvoz zpět na trail máme už v 7h a o15min později už šlapeme. Hrozná kosa a sníh, ale už leze sluníčko nad dálnicí.

Čeká nás teď několik dní průchod přes národní park Shenandoah a podle předpovědi počasí i řada hezkých dní. Kluci se rozhodli, že když jsme jeden den lenošili, tak dnes dáme 55km. Parádně to utíká a daří se nám to. Zatím nepozoruju, že by Shenandoah bylo nějak odlišný místo od předchozích hor, ale to přijde.

Co vím že bude odlišný, je charakter trailu – jde se tu podél hlavní vyhlídkové silnice v parku, občas ji křížíme a pak zas lezeme na vyhlídky a každý den nás čeká restaurace pro turisty – takový krmítko pro nás hladovce z trailu. Krmítko každých 50km je luxus. Nebojíme se toho využít 🙂

A konečně taky přichází na řadu medvědi – teoreticky jsou všude po trase, ale zatím na ně bylo moc zima a nenarazili jsme ani na stopy. Tady v Shenandoah je jich dost a jsou prý dost aktivní. Poznávám to hned první den. Celý den jdeme pohromadě a jen co se večer odpojím, abych zpomalil a nepřišel do sheltru zpocenej, slyším rachot, jako když se listím valí tlupa divokých prasat. Skoro, místo prasátek přebíhají přes trail tak 30m předemnou dva malí medvídci… a za nima máma. Ta si mě všímá a zastavuje. Docela mi zatrnulo. Hlasitě mluvím a couvám. Medvědice pokyvuje hlavou a když jsem dost daleko, pokračuje za drobotinou, uff. Ani jsem je nestihl vyfotit. Ale prohlídnul jsem si je dobře, když má člověk strach, vnímá docela intenzivně 🙂

Když druhé odpoledne přicházíme po 32km do obchodu u kempu, máme v plánu jen dokoupit zásoby, dát hot-dog, pivko a jít dál. Ale majitel je tak ukecanej, že než mi namarkuje nákup, tak mám pivo i hot-dog v sobě a jdu pro další pivo. S klukama je to stejný. Je to ukrutná legrace, chlapík je bývalý prvotřídní běžec a klidně by mohl být hvězdou Nastojáka.

Když máme konečně nakoupeno, jsou dvě hodiny pryč a díky pivu máme opravdu nakoupeno. Chlapík je třída, dává nám na cestu kafe zdarma a hlásí, že nějakej borec zaplatil hiker chatku pro 4 lidi a že tam je sám. Že jsou tam 4 postele a kamna a máme se ubytovat. Haha. Je nám kosa a zase má mrznout. Chlapík pořád mluví a ne a ne nás pustit… Přijíždí rodina s dětma a chce chatku, jsme záchraněni, chlapík se jí jde věnovat. Z auta se vyvalí 6 dětí a paní se omlouvá, prej jestli nevadí že přivezli tolik dětí… Chlápek ani nezaváhá a říká že ne, že něčím ty medvědy v parku musí krmit 🙂

Tady jsme to prošvihli – je pozdě a je nám kosa. Kluci hlasují pro chatku, takže se ubytováváme. Dáváme borcovi pár dolarů, roztápím kamna, dáváme ještě pivko a spíme v teple. Tyhle nečekané dobré změny plánu mám rád 🙂

Borec jde jen úsek AT a představuje se jako Burger Feet (burger tu znamená i mletý maso, takže prostě “chodidla na kaši”). Ptáme se jestli začal v pohorách, přikyvuje a dodává, že na to prostě musel přijít sám… Teď už má běžecký boty a je vysmátej.

Další dny jsou ve znamení těžšího terénu a božích výhledů, pecka.

Údolí pod námi je kilometr hluboký. Taky jsme úplně přeskočili jaro a je 27 °C… je to skoro moc, na to že stromy ještě nemají listí a nikde není kouska stínu. Každopádně pořád lepší než mráz, já jsem spokojený.

Trochu horší je, že v kamenitém terénu mě začíná zlobit kotník… chladím nohu v každém potůčku, polykám Ibuprofen, mažu Voltarenem a snažím se zkrátit krok. Bez chvíle odpočinku se věci samy nezlepší… musí se to podchytit hned z kraje. Pro jistotu hned přes Amazon objednávám nový boty na další zastávku za dva dny. Ne že by byly potřeba, ale moje zkušenost je taková, že jiná bota = trochu jinej krok a zlepšení problému.

Musí se nechat, že Shenandoah přes neslaný nemastný začátek nakonec pecka.

Neuvěřitelné skalnaté vyhlídky a vesměs snadný trail. A k tomu ty krmítka!

Takže po dnech 55, 32, 43 a 43km už jsme za Shenandoah, v městečku Front Royal a pomalu kujeme plány na Four State Challenge. Hodně to bude viset na počasí a u mě i na stavu kotníku (do Harpers Ferry to jsou dva dny 48 a 37km a to si člověk zrovna neodpočine). Je pravda, že za krásného počasí a odpočatej, tu výzvu ujde každej lulan… ale zase se nechceme zmordovat, když půlka AT je ještě před námi.

Za zmínku z etapy ještě asi stojí to, že Flash je úchyl na pestrý barvy a krátký trenky… Doteď šel v krátkých běžeckých trenkách a hawajský košili, ale to prej není dost. Na hostelu našel v hiker boxu ještě kratší, holčičí, zářivě růžový trenky, tak po nich hned skočil. První den super, že prej dřou úplně jinde než ty předchozí trenky, a že to je úleva. Nicméně druhej den už to nešlo a tak rozpáral vnitřní šev a udělal z toho minisukni… Takže teď chodíme s velkým rozestupem, protože tohle se vážně nedá 🙂

A aby bylo jasný, že nám nejde jen o kilometry, ale taky o sportovního ducha, musím zmínit, že jedno ráno jsme potkali dva borce, zhulený jak papriky a že jdou na výlet přes noc. Ujdeme další kilometr a na trailu leží stan. Maple pořád mluví o tom, že by se proběhl, tak stan bere a běží za paprikama. Kavalír. My vyhlašujeme zevlovací pauzu. Za chvíli je Maple zpátky i se stanem.

Prej není jejich, že stan nikdy neměli… není nad dobrý skutky 🙂

Dnes teda zůstáváme přes noc ve Front Royal – malé městečko, docela sportovní, je to brána do národního parku Shenandoah. Chlapík Scott, který šel AT před lety tady provozuje chatku pro lidi na trailu za rozumný peníz. Aspoň můžeme dát sprchu po těch dvou skoro třiceti stupňových dnech.

V plánu je ráno pádit dál, natáhnout delší den abychom den nato dorazili do Harpers Ferry včas. Je to zajímavý město s bohatou historií a sídlí tady ATC – asociace, co se stará o trail. Vedou i evidenci o lidech co prochází, tak jsme zvědaví, kolik lidí ještě před námi je a chceme se tam zastavit a poděkovat.

Tak zatím, zase se ozvu za pár dní z půlky trailu!