Nakonec odcházím z hostelu až před 11h, ale načasování je to perfektní, mám tu 4G a tak si volám s Oli a konečně i s našima – taky už bylo načase dát jim po měsíci vědět, že jsem v pořádku:-)

Tenhle hostel byl fajn – trailer home s kuchyní a obývákem k dispozici pro nás, vyklizená velká garáž se 7 dvoupatrovkama a nově postavenej domeček se sprchama a záchodama. A všechno perfektně čistý. Funkční Wi-Fi. Tak to mám rád.

Miluju tohle odcházení z města, kdy se člověk s plným břichem rozloučí s asfaltem a vkročí na tu nenápadnou pěšinu, které by si při průjezdu autem ani nevšiml, a má takový to lechtání v břiše z očekávání, kam ho to zase zavede, koho potká a co zažije… je to mnohem intenzivnější, když se odchází betonovou džunglí.

Už ani nepamatuju, kdy bylo naposled takhle krásně! Bez sněhu a bez vody na trailu! Krásně to odsejpá a nakonec do tmy stíhám 40km. V noci má sprchnout, tak kotvím v sheltru – je to o tolik příjemnější ráno pod střechou všechno v suchu sbalit. A rychlejší. Když je takhle hezky, chci zítra natáhnout trochu víc kilometrů a tak se každá půlhodinka hodí.

Ještě k sheltrům obecně – mohlo by se zdát že je to pochod z chaty na chatu, ale tak tomu úplně není. Shelter má totiž vždycky jednu stranu otevřenou a jen je trochu vytažená stříška dopředu aby dovnitř nepršelo.S tím jak často prší, nebo chumelí to vůbec není špatná věc. U každého je kadibudka, buď jen latrina, ale častěji kompostovací. U kompostovací po použití hodíte dolů hrst listí nahrabanýho v lese a příroda si poradí.

A z 99% je u sheltru voda. Parádní servis. A proč tu vlastně jsou? Proč takhle “kazej” a zjednodušujou dlouhej trail? No, nejsou tu jen kvůli zjednodušení ale primárně kvůli snížení zátěže na životní prostředí. Vezměte si, že AT dělá každoročně několik tisíc lidí a na sekce dokonce několik desítek tisíc ročně. Když každej postaví stan a vyšlape cestičku k vodě, plus ráno “vykouzlí” podpapíráka (většina z nás na dlouhých trailech má základní návyky a kopeme si na naše “poklady” jamku, tak aby po nás nikdo nic nenašel, ale ne všichni jsou tak poctiví…) tak by to na trailu za chvíli vypadalo jak po rockovým festivalu… takže Sheltry koncentrují provoz na pár vhodně zvolených míst, kde to příroda snese. Jsou od sebe obvykle 8 až 16km a tak to většina lidí zvládá se mezi nima posouvat. Vejde se obvykle 6-10 lidí do jednopatráku a občas jsou dvoupatrový “Double deckers” který pojmou i 18 lidí.

Někdy je to jen boudička z trámků, někdy pěkná roubenka, někdy poctivá kamenná stavba s krbem. Největší je Fontana Hilton před Smokies, kam se vejde určitě 30 lidí, je tam solární nabíječka a záchody se sprchou tak 50m od sheltru (takový luxus normálně na AT není, sprchy tam jsou spíš pro návštěvníky přehrady Fontana).

Další věc, která poměrně často mluví pro noc v sheltru je bezpečnost, to jako né lupiči, ale padající stromy a větve. Les je tady spíš prales, se spoustou mrtvých stromů a když to foukne, tak prostě padají. Je hodně lidí, kteří by venku kvůli tomu nespali. Občas mi to taky dává zabrat, najít místo, kde se nebudu bát, že mě něco v noci zabije. Nejhorší jsou oblasti po požáru a po různých škůdcích, tam to padá dost. Občas na to i Rangers upozorňují.

A tak i já sheltrem nepohrdnu, když už tu jsou. Jo a taky u nich jsou většinou kladky na věšení jídla na stromy kvůli medvědům, tak tam člověk nemusí po večerech nahazovat špagát… každá chvilka odpočinku v teple spacáku dobrá.

I následující den je parádní a výhledy jsou snad ještě lepší – jde se vždycky tak 15km po hřebeni, po obou stranách hluboké údolí, pak se přeběhne údolím na vedlejší hřeben a zase pěkných 15km.

Občas člověka na hodinku, dvě zpomalí šílený kamenný pole, ale i to se takhle za sucha a bez sněhu dá.

Mám v plánu zase zakotvit v sheltru, protože les je tu napadenej nějakou můrou. Shelter vypadá z dálky dobře, ale jak se blížím, cítím cigarety a vidím monstr batohy. U sheltru tři zvláštní, přitloustlý chlapíci a všichni za pasem pistoli. No, prohazuju pár slov a pádím dál, tyhle pistoleros prostě nemám rád… O hodinku později nacházím luxusní plácek pro tarp hned u vody a můžu si aspoň vychladit nohy po dnešních 48km.

U vody spím rád, nejen kvůli vodě na vaření a na umytí se, ale kvůli tomu, že přes to zurčení neslyším zvuky lesa a můžu klidně spát. Stejně dobře spím i za deště, to bubnování na plachtu tarpu mě uklidňuje.

V noci bylo pár přeháněk, ale ráno balím bez deště. Paráda. Ale jak stoupám, vypadá to, že bez vody se to dnes neobejde.

Na hřebeni na mě čeká doslova dálnice.

To jsem tady ještě za celých 1100km neviděl. Trvá to tak půl hodinky, než se odpojí k nějakému památníku. I vlajka tady vlaje. Normálně nemám tohle divadýlko rád, ale začítám se do textu a nakonec přidávám taky kamínek.

Je to pomník americkýho vojáka s největším počtem vyznamenání vůbec. Převážně z druhý světový války v Evropě. Zahynul tady při pádu letadla. Tak aspoň přidávám kamínek. Bůhví, třeba má taky zásluhu na tom, že tu teď můžu být…

Výhledy dnes stojí za to, a to mě to nejlepší teprve čeká! Dračí zub – Dragon’s tooth je tu vyhlášená dominanta. Skoro mám pocit, že posledních pár dní jsem na úplně jiným trailu.

Tohle je paráda. Smokies v Severní Karolíně jsou dobrý, ale u mně zatím vede Virginia!

Škobrtání kamením mi dává zabrat, ale ten výhled nakonec stojí za to, konečně taky vím, kam mířím dál. Nejslavnější místo na AT – McAfee Knob je nadohled. Chci tam zakotvit večer, abych byl na vyhlídce na východ slunce. Doufám, že tam nebudou davy, když je zítra pracovní den. Přeci jenom je to nejfotografovanější místo ve Virginii…

Zrovna když přicházím k Sheltru 2.5km před vrcholem, tak se spouští liják. Paráda, řeší to moje dilema jestli mám nahoru běžet se podívat na západ slunce. Kotvím v Sheltru už v 18h po nějakých 35km. Jak jindy šlapu do tmy, tak mám teď pocit že si beru půl dne volno 🙂 Tolik času večer jsem ještě neměl, tak píšu blog. Budík mám nastavený něco po páté, abych v šest už šlapal nahoru.

V noci několikrát lije. Úplně si libuju, jak je bezva být pod střechou, v suchu. Těsně před budíkem mě budí studená mlha na obličeji. Větřík žene hustou mlhu do sheltru a všechno mám vlhké. Co se dá dělat, dosuším za běhu později. Spíš mi vadí že z vyhlídky nejspíš nebude nic. A je to tak. Dorážím na místo před 7h, už je docela světlo, ale mlha tak hustá, že netuším, kde by to slunce mělo být. A co je horší, nevidím ani ten slavnej skalní výběžek, kde bych se měl na památku vyfotit. Přichází tatínek se dvěma skautíkama, už tu byl a tak mě v mlze směřuje na správné místo, že mě vyfotí. Mám kliku, mlha na chvíli řídne a tak aspoň vidím výběžek a dokonce mám i povinnou fotku. No schválně si vygooglujte “sunrise at McAfee Knob” a porovnejte…

Čekám dvě hodiny jestli se to nerozpustí. Nerozpustí, ale já málem zmrznul! Kupodivu mě to tolik nevadí. Výhledy posledních pár dní byly super a Dračí zub se mi taky vydařil. Navíc za pár hodin mám být na Tinker Cliffs, další místní přírodní dominantě, kdy člověk jde pár set metrů po úplném okraji vysokých útesů nad údolím. To už bude mlha určitě pryč.

No, určitě ne. Vidím jen okraj útesu a pod ním z mlhy vystupující holé větve nejvyšších stromů.

Značka vede fakt po okraji a občas mě mrazí. Houští člověka nepustí aby šel dál od kraje. Představuju si že je podemnou díra jako Grand Cannyon a že to hučení aut z dálnice v údolí je jako řeka Colorado… Co oči nevidí, představivost dožene 🙂 Trochu mě to mrzí, ale cesta bude ještě dlouhá – jsem právě v jedné třetině – takže dechberoucích výhledů snad ještě bude dost.

Mlha se rozpouští až po obědě. Mám aspoň pěkný výhled na rezervoár nad městem Roanoke a kopce odkud jsem přišel.

Na druhé straně hřebene je městečko Daleville, kde plánuju doplnit zásoby a bříško. Dostávám SMS od kluků, že spali ve městě na hotelu, a že jsou utahaní a asi dnes půjdou jen 17km do druhého Sheltru. Tyjo, to bych se mohl zmáčknout, rychle se najíst a nakoupit a dohnat je!

Jojo, mohl, ale to bych si nesměl ve vyhlášeném místním grilu dát dvě jídla a dvě piva. Odcházím po dvou hodinách úplně namotanej. Nákup v obchoďáku si nepamatuju a když se konečně o půl šesté dostávám zpět k trailu zjišťuju, že nemám palivo do vařiče. Jsou tu za městem dvě benzinky, tak zkouším sehnat HEET (isopropylalkohol na čištění nádrže od vody), je to lepší než líh. Bohužel nemají. Chlapík na druhý benzince správně tuší že to mám do vařiče a nabízí, že skočí do auta se podívat, jestli mu něco nezbylo po víkendovém výletě. Zbylo. Přesně tolik kolik potřebuju. Dávám mu $5 a málem mu líbám ruce. Zachránil mě. Ale teď už musím pádit za klukama. Musím se promotat pod dvěma dálnicema a houštím okolo. Po chvilce je kolem trailu krásná tráva a v džungli vystríhaný široký koridor. Tady někdo musel strávit půlku života, takhle to upravit! Za zatáčkou kolem ohně běhá starší pár, masakrujou křoví a pálí ho.

Hrozná práce. Dávám se do řeči. Fakt mě zajímá, jestli to takhle uklidili oni. Fakt že jo. Bydlí tu ve městě, AT šli před 15lety a přišlo jim škoda, že zrovna kolem jejich města vede trail takovým bordelem. Tak to tu od té doby udržují. Podle mě stovky hodin práce. Několikrát jim děkuju. Takhle nadšený lidi mě vždycky úplně rozhodí. Obrovský obdiv. Musím si je vyfotit – Theresa and Homer!

Tohle zdržení stalo za to. Bude z toho solidní noční pochod. Makám co mi energie z piva stačí, ale stejně jsem v Sheltru až o půl desáté. Totální únava. Kluci mají radost. Ostatní moc ne. Už spali. Poslední dobou už nikoho nepotkáváme, tak 5lidí za týden, protože už jsme téměř všechny předešli, tak jsem tu nikoho dalšího nečekal. Sorry. Mám radost že jsme zase pohromadě i když jsem kvůli tomu dnes natáhl 48km…

Ráno vyrážíme do deště pěkně společně. Dopoledne několikrát křižujeme Blue Ridge Parkway, nejdelší americký národní park – je to asi 750km dlouhá vyhlídková silnice postavená v horách, s hromadou hotelů a restaurací.

Hlavně nevystupovat z auta a dobře se nabaštit. Je potřeba si tu přírodu držet od těla!

Odpoledne se vyjasňuje a je z toho hezký den. Nicméně jsme všichni docela unavení a bolí nás chodidla, tak to balíme po 41km už v šest.

Dnes v noci má zase mrznout a být vítr až 80km/h tak si radši stavím tarp mezi rododendronama, než mrznout ve vyfoukaném sheltru. Navíc si můžu v klidu ohřát vodu do láhve aniž bych rušil kluky. Teda mohl bych v klidu, kdyby mi ten typek na benzince prodal palivo a ne nějakej sajrajt. Proklínám ho ještě teď když drbu kotlík od sazí…a toho smradu! Poučení pro příště… dobrý palivo je základ.

Ráno vstáváme všichni brzy. Stejně už tak od 4h nikdo nespal -8C nás pěkně vyklepalo. Takový “jaro” tady nepamatujou, má být přes den 20 a všechno kvést.

Svítí slunce, ale je kosa. Snažíme se 32km k silnici doběhnout co nejrychleji. Ve 14:30 už jsme u silnice. Má to být hodně těžký stop…

A my jsme tři… máme štěstí, stopujeme 5minut a už nás nakládá obrovskej černoch na korbu trucku. Borec, děkujeme.

Město udržuje městský shelter pro lidi co nechtějí utrácet za hostel. Kluci zůstávají tady. Já potřebuju Wi-Fi a určitě mi nebude vadit noc v teple. Nějak mě to dneska sebralo a cítím se marod…

Uvidíme zítra. V dalších 3 dnech jsou poslední opravdový kopce a zase má fest mrznout. Snad nás těch 123km zahřeje 🙂

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU