Škoda že se člověk prostě nemůže jen tak objevit na startu trailu a začít šlapat… Je to obvykle unavující série presunů a zařizování. V mém podání asi takhle: letiště, zpoždění, další letiště a neuvěřitelný stres jestli se to stihne, další letiště a několikahodinové čekání na imigračním, hledání správného metra, noční přesun Atlantou na severní předměstí, hledání hotelu… ráno cesta na poštu odeslat nové boty, mapy a pár náhradních kousků oblečení zhruba měsíc před sebe. Potom rychle nakoupit jídlo na první etapu, zastavit se ve Verizonu pro místní SIMku a tarif a pak už k místnímu outdoorovému řetězci koupit filtr a počkat na odvoz domluvený s loňským hikerem Erik na 14h. Zkrátka souboj s betonovou džunglí. Uff. Takže sice v úterý 27.2. pozdě odpoledne stojím v Amicalola Fall Státě Park u známého oblouku/brány symbolizující start trailu, ale zdaleka ne všechno klapnulo… americká banka mi zablokovala kreditku se všema penězma na trail a odmítá ji odblokovat… můj český telefon se odmítá přihlásit na nějakou místní síť, takže nemůžu dostávat SMS na obsluhu internet bankingu… a Američani neumí prodat jen SIMku a tarif, musel jsem si koupit i druhý telefon. Ale co, nejsem tu proto abych měl všechno krásně zařízené, jsem tu proto abych se zakousnul do AT. Zbytek se poddá cestou:-)

Pohled na bránu mě naštěstí přivádí na jiné myšlenky. Je to skutečné a právě začíná další kapitola mého života za pochodu. Ještě mě odchytává chlapík že správy parku a vleče mě dovnitř na povinný briefing a abych se zaregistroval. Prochází se mnou docela dlouhý seznam vybavení a dovedností, které bych měl mít a zvládat, než vyrazím. Je to dlouhé, ale jsem za to rád, je dobře že někomu záleží na tom aby po lidech nezůstávali odpadky a podpapíráky… Všechno jsou to dobře míněné rady a doporučení, žádné přehled zákazů. Naši ochranáři by sem měli zajet na školení 🙂

Jsem letos hiker číslo 392! To mě docela zaráží, myslel jsem že budu jeden z prvních… Ještě povinně zvážit komplet batoh (10,5kg indikuje že jsem se s nákupem jídla na dva a půl dne trochu rozvášnil) a jsem propuštěn na trail.

Hurá. Nějak se nemůžu odlepit z místa, jsem z té slavné brány úplně naměko. A přitom to vůbec není začátek AT! Je to jen start 15km nástupového trailu na oficiální začátek AT na Springer Mountain. Stejně si to užívám. Počasí je dokonalé, pozdně odpolední světlo krásně nasvěcuje nejvyšší vodopády v Georgii a já podél nich po zhruba 600 schodech stoupám směr Springer. Na obzoru skoro 100km odsud jsou vidět mrakodrapy Atlanty. Jak strašně moc rád jsem tady a ne tam! Potřebuji dnes večer ujít alespoň 13km k první boudičce – sheltru. Trochu nestíhám, ale zato si můžu užívat dokonale barevný západ slunce. K sheltru dorážím už za šera a jsem tu kupodivu sám… kluci z Německa a holčina z Norska, které jsem potkal v Atlantě, se nechali odvézt až kilometr za oficiální začátek na Springer Mountain. Pro mě dokonalý den a dokonalé uvítání na trailu.

Situace se ale dost mění nad ránem – začíná pršet. Pár stupňů nad nulou a vytrvalý déšť. Ale vyrazit se musí. Trochu mi to připadá, jako by včerejšek byl jen takový “teaser”, který mě měl nalákat… Intenzita deště se neustále stupňuje. I tak na oficiálním začátku docela dlouho blbnu , fotím se a nemůžu se toho pocitu že jsem tu nabažit. Moje první bílá značka “White blaze”. Obyčejný bílý tah štětcem, který znamená neobyčejné dobrodružství.

Chvílemi mám pocit že začíná sněžit, protože kolem poletují velké objekty jako gigantické mokré vločky. Kdepak sněžení… Nestačí že lije, ale kromě velkých kapek ještě padají jakési “hroudy” vody. Jako by to někdo házel hrstma:-) Nelze zůstat v suchu. V poledne přicházím k sheltru kde posedávají čtyři úplně promočení kluci a klepou se zimou. Dál ale nejdou a všechno v batohu mají promočené. Chvilku kecáme, baštím svačinu a zpátky do deště. Pláštěnka na batoh je téměř k ničemu, jen se v ní dole hromadí voda která stéká po bundě po zádech. Už to znám a tak mám všechno uvnitř ve velkém igelitovém pytli a důležité věci jako spacák a náhradní oblečení ještě v dry-bagu. 27km na rozcvičení dnes stačí. Pochod nahoru dolu potokama vody mě unavil dostatečně. Rozhoduju se zakotvit v Gooche Mountain Shelter. Má tu být místo pod střechou pro 14 karimatek, tak bych se měl vejít když nikoho nepotkávám. No, ne tak docela. Nikoho nepotkávám, protože ostatní dnes šli 10km a obsadili to tady už v poledne… Vypadá to že se nevejdu. Naštěstí to začíná starší chlápek organizovat a tak se vycházím alespoň vedle stolku pod vchodovou stříšku. Tyhle sheltry nejsou uzavřené, jsou to jen tři stěny se střechou a občas i stolečkem. I když jsem šel v lijáku celý den, jsem tu nejsušší. Ale i na mě se to podepsalo. S výjimkou jedné mladé černošky a staršího chlápka to zítra všichni balí a 3km odsud na lesní cestě mají domluvený odvoz do města, dát se trochu dokupy. My tři máme v plánu dalších 27 km do malého hostelu Mountain Crossing. Ráno je fajn a na hodinu dokonce sundavám nepromok gatě. Pak to začíná všechno nanovo. Bude to chtít pončo. Nemám rád jak to kolem poletuje a jak se člověk paří, ale tady to jinak nepůjde. Cesta dnes kupodivu utíká, je tepleji a tak si užívám zamlžený a promočený les. Ve tři odpoledne už suším věci na hostelu. Zítra má být sice hezky, ale taky má mrznout, tak chci být připravený. Aspoň je čas napsat blog.

AT mi zatím ukázalo nejhezčí a doufám i nejhorší tvář. Lidí je překvapivě dost, jsou fajn a obdivuju je, že vůbec vyrazili, ale téměř všichni vláčí obrovské batohy, dělají 10km denně a sotva se sunou… Tohle asi bude dost osamělá cesta. Je čas jít na kuťe a zítra brzo vyrazit a zužitkovat pěkný den. Ozvu se zase za pár dní, doufám už ze Severní Karolíny. Petr K.