Ve čtyřech se šlape líp – závod s časem – týmová únava – medvědi všude – vyprahlé spáleniště – prach a zase prach – Yellowstone – obří jezera a horké prameny – loučíme se – močál – gejzíry – tisíce turistů – bouřka jak má být – vracíme nalezené doklady a kartu – suchý dojezd do Mack’s Inn – relax v kempu

Po svíčkové a pivu se nám kupodivu daří vstát docela brzo. Bohužel ještě musíme dokoupit pár drobností…

ještě před startem dojíždíme zbytky z večera – mlíko, Pepsi a pivo. Co je víc?☺

…a tak stojíme na startu další etapy, tentokrát ve čtyřech – s Peťkou a Marťákem zase až před obědem.

Normálně by o nic nešlo, co ujdeme to ujdeme, ale tahle etapa vede přes národní park Yellowstone a tady mají velmi přísná pravidla ohledně kempování. Musíte si předem vyřídit povolení (permit) na přesně určená místa na přesné datum a tam taky spát. Od ostatních na trailu víme, že rangeři jsou tu opravdu přísní, tak jsme to i my vypapírovali a musíme rozvrh dodržet. Kempy jsou tu ale pro nás v hodně nešťastných vzdálenostech a tak byla volba mezi 6 dny poflakování nebo 4 dny poctivého pochodu. Děcka nejsou žádný slejšky, tak jsem pro ně zvolil čtyřdenní ochutnávku opravdového trailu☺. Začíná to stylově a první hodinku převážně hledáme trail, ale směr je jasný, takže postupujeme.

Po chvilce štěrkové cesty se napojujeme na neuvěřitelně prašný, od koní rozšlapaný trail.

Polykáme kila prachu a bohužel to tak zůstane skoro celou etapu.

Střídají se krásná “medvědí” údolí a spálený les a občas je to proložené nějakým brodem.

Ráno se nám do vody nechtělo, tak stavíme mostek

Děláme pořádný hluk a hulákáme jak na lesy, aby medvědi věděli, že jdeme a nemuseli jsme se s nimi na trailu přetlačovat – na velké medvědí stopy i obrovské bobany narážíme už první večer. Taky víme, že první Yellowstonský kemp je uzavřený, protože tam grizzly strhnul jelena a chodí se tam krmit. Prý vůbec máme být opatrní, že jsou tu letos medvědi dost aktivní. Asi mají pravdu, druhý den narážíme na dva grizzly osobně. Naštěstí dost na dálku, určitě aspoň 200m, ale huňáči jsou to pěkní.

Možná je to tím spáleným lesem, možná vedrem a prachem, a nejspíš nedostatkem spánku předchozích dní, ale jsme všichni dost unavení.

My jsme na to zvyklí, ale děcka to mají po dlouhé cestě autem fakt těžké. Dva dny po sobě skoro maraton a v nahlášeném kempu jsme sice za tmy, ale včas. Mají CDT zkušenost se vším všudy.

První večer klohníme ze zbytků od svíčkové knedlík s vajíčkem!

Akorát Oli noha nám dělá starosti. Pořád bolí a ještě začala trošku natékat. Velké kilometry tomu nepomáhají. Vůbec netušíme co to může být. Otok i bolest cestují z kotníku na nárt a pak zas na holeň. Peťka tasí obinadlo a kotník i nárt šikovně zamotává a po více než týdnu konečně přichází trochu zlepšení. Super.

Jedno ráno míjíme na pohled docela obyčejný potok s nenápadnou cedulí “PARTING OF THE WATERS” a kdybychom nevěděli o co jde, klidně bychom to přešli.

Ale my naštěstí víme, že tohle je tuze velký unikát – malý potok se v jednom místě cestou z kopce rozděluje na dvě větve, a ty už se nikdy nespojí, a protože je to přesně na hranici úmoří, tak jedna větev se po mnoha tisících kilometrech vlévá do Tichého oceánu a druhá do Atlantického. Jak tam tak stojíme a pozorujeme to, přemýšlím co bych dělal jako malý losos, který se tu vylíhnul a voda by mě strhnula do Atlantiku, jenže moji rodiče mě připluli splodit z Pacifiku… dokázal bych se sem v dospělosti vrátit, nebo bych musel obeplout celý kontinent, abych sem doplul stejnou cestou jako rodiče? Ještě že lososi se třou v Kanadě a na Aljašce☺

Čtvrtý den se konečně krajina mění a je to zábava.

Velké jezero, horké prameny, koupačka v řece kam se vroucí voda z pramenů a gejzírů vlévá… zasloužená odměna pro všechny.

Ne že bychom se předtím nudili – my máme za sebou rok manželství a Peničovi dva, a taky téměř komplet v zahraničí, takže máme v pánském i dámském týmu dost co probírat☺.

Sluší vám to děti! Díky že jste to s námi vydrželi!

Jen co jsme se trochu rozchodili, už je zase čas se rozloučit. Bylo super mít společnost. U hlavní silnice vedoucí z parku se loučíme.

Pro nás to znamená ještě větší míle a pro děcka stopování zpět k autu. Snad budou mít štěstí. Ještě nám dávají nějaké dobroty co jim zbyly a už si máváme. Ach jo. Děkujeme za zpestření naší cesty i za super normální společnost. Večer ještě dobíháme deset mil do předepsaného kempu. Trochu nás děsí poznámka v mapě v místě kde máme brodit kanál mezi dvěma velkými jezery – voda je prý klidná, ale po prsa… už z dálky se děsíme, protože toho je aspoň 20 metrů. Naštěstí nacházíme místo kde to je jen do půl lýtek.

Trochu nás štve, ze všechny kempy které míjíme jsou úplně prázdné. Celé to divadlo kolem permitu nedává smysl a my kvůli tomu museli tak strašně chvátat…

Celkově je to ovšem nevšední pocit, přijít do nejstaršího národního parku na světě pěšky!

Bez auta a milionů turistů. Jsme všude úplně sami. Cestou do nejnavštěvovanější oblasti Old Faithful procházíme podmáčenými loukami, bláto nad kotníky,

na několika místech z malých gejzírů stoupá pára a křišťálově čistým potokem teče úplně teplá voda i když je ráno kolem nuly.

Pak procházíme gejzirovou plošinou – ze země sálá teplo, odevšud stoupá pára a smrdí síra. V gejzírech to bublá a duní a všude jsme stále sami.

Ani chodníčky tu nejsou, procházíme se přímo uprostřed toho všeho. Teda držíme se trailu, protože většina vody má kolem 90stupňů a propadnout se do nějakého bazénu by byla konečná…

O to větší šok zažíváme v Old Faithful. Čtyřproudová silnice, tisíce aut i lidí.

Už jsme si to tu prolezli vloni na podzim, tak se tu nemusíme moc zdržovat. Jen si to pro pocit zopakovat, protože navzdory mumraji je to pořád úžasné. Erupci největšího gejzíru stíháme akorát načas a pak míříme na jídlo. Zní to komicky, zvlášť pro lidi mimo trail. Vypadá to jako že náš svět se zredukoval na míle a jídlo a skoro to tak je. Už chybí jen spánek. A všem třem činnostem se musí věnovat stejná pozornost, takže teď se jde jíst. Zase nás tlačí čas, musíme ještě během večera doběhnout deset mil do posledního kempu v parku. Zase jdeme pozdě, tentokrát ne kvůli jídlu nebo internetu, prostě je tu tolik parády, že si to chceme užít, a takhle pěšky je to jiné než obvyklé rychlé výběhy z auta.

Máme se dalších asi 30 km pohybovat hodně nahoře v otevřeném terénu, tak nás vůbec netěší, že obloha černá a nepřetržitě burácí hromy. Pořádná bouřka se naštěstí spouští ještě než se dohrabeme nahoru na plošinu. Asi největší liják doposud. Sedíme na bobku pod malými stromky a čekáme až se aspoň blesky přesunou jinam. Pak vyrážíme. Měli jsme docela štěstí, centrum bouřky nás minulo tak o dva kilometry. Během půl hodinky se dostáváme do krajiny pokryté centimetrovými kroupami.

To by bolelo i přes oblečení. Během pěti minut se ochlazuje o 20stupňů, z ledu na zemi úplně “sálá” chlad. Opět za tmy dobíháme do kempu u Summit Lake. Už jsou tu Boomerang, Sunrise a konečně taky Shadow! Našli jsme před týdnem jeho doklady a kreditku a snažíme se ho dohnat, abychom mu je předali. Psali jsme mu několik zpráv, ale asi je pořád dost na kaši a tak si myslel, že jsme před ním a snažil se nás dohnat… i tady v kempu už má v sobě láhev whiskey a je úplně dojatej, že jsme se tam takhle v noci vyjevili s jeho kartama. Jsme rádi že jsme mohli pomoc, a je to úleva mít to z krku.

Poslední den už jenom sbíháme převážně po prašné cestě do údolí do civilizace. Před hranicí národního parku ještě překračujeme další pro nás důležitou hranici – jsme v Idahu!

Jupí, Wyoming je za námi. Nechceme přetěžovat Oli nohu teď když nemusíme, tak zastavujeme pár mil před resortem Mack’s Inn. Docházíme to ráno. Dnes poprvé noha skoro nebolí. Na poště vyzvedáváme mapy na Idaho a Montanu a hned vedle na parkovišti u kostela se přidáváme ke community breakfast – takové společenské setkání lidí nad snídaní za dobrovolný příspěvek. Místní nás bez mrknutí oka přizvali, takže rádi přispíváme, nakládáme gigantické talíře a přisedáme. Okamžitě jsme hlavní atrakcí. Všichni se vyptávají a kroutí nechápavě hlavou jak to zvládáme. Několik lidí hlásí že byli v Praze a další se chystají. Prý jsou u nás hrozně fajn lidi (lháři). Prý velký rozdíl proti Německu a Itálii (tak to zase jo☺) A to pivo! Tak teď už rozumíme. Pouští nás dál až kolem poledního. Oli noha pořád dobrá, tak se rozhodujeme ji nechat odpočinout a kempujeme v Sawtelle resortu o kousek dál. Kemp se sprchou, bazénem a výřivkou za $15, to se nedá odmítnout.

Stejně musíme trochu úřadovat, napsat blog a hlavně objednat na další zastávku nové boty. Stávající se sice ještě nerozpadly, ale pěna na podrážce je úplně sešlapaná a na kamení to po větších mílích dost bolí. Jen doufáme že zásilka dorazí včas a nebudeme na ni muset čekat. Přeci jenom se náš čas už krátí a rádi bychom dosáhli kanadské hranice před velkým sněhem. Je čas vyrazit. Dáváme ještě jeden bazén, balíme a vyrážíme znovu do hor. Montana volá!

Pěkné léto strávené venku vám přejí Petr a Oli

Fotky najdete jako vždy na Facebooku.