Krásné hřebeny – bouřky – hromady sedel 3900m – nejprudší stoupání – Mt.Elbert a nejhezčí výhled – únava a moskyti – Leadville a úžasný hostel

Ze Salida zpátky na trail si nakonec platíme odvoz. Je nás pět, tak to ani moc nestojí. Kvůli bouřkám chceme začít brzo ráno a ne promarnit dopoledne u silnice. V devět už šlapeme na hřeben. Jde s námi bývalý námořník z Belgie – Popeye. Výškou je mi sice po bradu, ale šlape hrozný pecky.

Strávili jsme s ním a jeho bráchou skoro celý den už v hostelu, ale pořád je o čem povídat, tak se ho držíme až do oběda. Nějaký čas zpět se rozhodl, že by chtěl zkusit Ironmana (3.8km plavání, 180km kolo a 42km běh),tak se do toho na rok naplno pustil a dokázal to napoprvé pod 10hodin! Přijde mi děsně motivující potkávat takový lidi. Je vidět, že když se člověk pro něco rozhodne a dá se do toho naplno,tak se dá v životě dokázat téměř cokoliv. Po hřebeni to pěkně odsejpá.

Z nějakého důvodu najednou trail prudce klesá přes převěj do údolí. Vzpomínám si, že v hostelu někdo strašil, že je to nebezpečné. Jako obvykle to není nic dramatického, prostě jenom zpestření. Už si začínám zvykat, že ti, co chtějí nějakou sekci vynechat šíří různé zprávy o neprůchodnosti, aby si nějak ospravedlnili, že danou sekci přeskočili…

Pod námi se objevuje úžasné, napůl zamrzlé jezero a volání divočiny mě nutí se k němu dohrabat, vysvléct a už jsem ve vodě…

Popeye nevěřil že to udělám, tak se oblékl do péřovky, počkal a rozjel tam piknik. Asi jsem ho tím kouskem dost namotivoval, protože slezl k vodě taky, namočil si ruku a řekl že jsem blázen. To je od Ironmana dobrá poklona. To už nás doslova dobíhá Smelly Jesus a Popeye s ním rychle mizí. Jsou to fakt rychlíci. Dál pokračujeme sami. Zase se začínají sbírat mraky. Snažíme se ještě překonat vysoké sedlo, ale první blesky nás nutí se kousek vrátit a zakempovat už v pět hodin po 15 mílích. Plán pro Colorado je 18 mil denně a na to máme i jídlo. Nevadí, tři míle naženeme.

Další den za modré oblohy procházíme sedlo a napojujeme se na zbytky staré železnice. Vůbec nemůžu uvěřit ze tudy kdy mohl jezdit normální vlak. Od osmdesátých let 19.století tudy Denver, South Park and Pacific Railroad provozovali linku, která jako první překračovala nejvyšší hřeben Skalistých hor a spojovala významné těžařské oblasti na západě s Denverem. Úsek kterým jdeme je celý ve výšce nad 3000m, zasekaný do příkrých stěn vysokohorského údolí a skrz Alpine Tunnel prochází ve výšce 3510m na druhou stranu hřebene.

Jsme rádi že tudy vůbec škobrtáme pěšky a nejde mi do hlavy jak tudy někdo mohl provozovat linku, když sníh je tu od září do června a jsou ho tu bez přehánění metry! Do toho laviny, skalní sesuvy atd. Holt dřív byli lidi nadšení něco nového vybudovat a nebáli se práce. Fotky na naučné stezce ukazují jak tudy v zimě čtyři parní lokomotivy tlačí sněžnou frézu a ze sněhu jim nekoukají ani komíny… skupinky dělníků navázaných na lana jak v zimě skrz blizard na sněžnicích s nářadím stoupají do pracovního kempu u tunelu. Je fascinující co všechno dřív lidi dokázali a na co se dnes dokážeme vymlouvat… Ale to už jsme v dalším sedle.

Za námi už se zase tlačí černá stěna mraků a to je poledne. Po pěkném, novém trailu sbíháme do údolí. Přes řeku je dokonce most! Haha.

Od té doby co jdeme souběžně s Colorado Trailem je náš postup o hodně příjemnější. Už druhý týden je trail značený, má mostky přes velké potoky, jsou odklizené spadlé stromy a vede skrz neuvěřitelná místa. Sněhu jsou už jen ostrůvky a postup je až na ty bouřky příjemný. Ty bouřky… stoupáme do dalšího sedla, tentokrát přes 3900m, a zase rachotí hromy. Přímo nad sedlem to sice vypadá OK, ale trail potom pokračuje dalších asi 20km ve výšce nad 3700m, má další tři sedla nad 3900m a není kam se před blesky schovat. Když se obloha rozsvítí i nad námi a spustí se liják, tak sbíháme do prvních stromků a kempujeme. Tentokrát už ve tři a jen po 13mílích. Jsem dost nevrlej a zoufalej. Máme jídlo na 4,5 dne ale s takovouhle to půjdeme přes 6 dní. Bude hlad, únava, riziko zranění a navíc spadneme dva dny za plán. Ono se řekne jsou to jen dva dny, ale plán který máme je vlastně nejpomalejší postup, který nás ještě dostane do cíle než budu muset být 14. Října zpět v Shelby. Jakmile spadneme i jenom jeden den za plán, vidina dokončení se rozplývá… potřebujeme spíš nabírat náskok pro případ zranění, čekání na otevřenou poštu v místě kam jsme si poslali mapy apod. A ztráta se špatně dohání. Jakmile projdeme Colorado, máme v plánu dělat 37km denně. Den ztráty znamená dělat po devět dní o 4km víc. To je sakra znát. Dvacet kilometrů za den je jako nic, na těle to ani nepoznáte. Je to skoro jako den volna. 30km už cítíte jako že jste něco ušli, ale většinou nic nebolí. Jak se blížíte ke čtyřiceti kilometrům, už se to začíná projevovat a únava se postupně sčítá. A dělat dlouhodobě padesát je jen pro pár vyvolených, kteří navíc dokáží držet váhu batohu i s jídlem a vodou pod deset kilo.

To my nejsme a tak s tím naším pomalým postupem musíme něco udělat. Další ráno vstáváme ve 4h a v pět už šlapeme.

Cesta rychle utíká a vysoká sedla probíháme ještě dopoledne.

Výhledy jsou dechberoucí a to ještě nevíme co nás čeká, když kvůli většímu sněhovému poli a převěji v sedle radši stoupáme na hřeben sice bez sněhu ale o poznání výš. Vůbec jsem na tu parádu nebyl připravený.

Obrovské údolí s jezerem a v dálce do nekonečna se táhnoucí hradba bílých hor. Navíc pod nohama všechno kvete. Čeká nás sice ještě několik hodin po exponovaném hřebeni, ale je to silnější než my. Usedáme, svačíme a děláme snad tisíc fotek.

Usmíváme se jako blázni a jen tak křičíme do větru, protože se to prostě nedá udržet. Až černé mraky nás pohání dál. Pár kapek sice padá, ale dnes bez bouřky. Úžasný den a nakonec to dnes přes Cottonwood pass natahujeme na 40km až pod bílou hradbu Collegiate Peaks. Vždycky mě překvapí kolik toho člověk za den stihne ujít když jsou podmínky. V jeden moment koukáte ze sedla na bílou hradbu hor daleko před sebou, a za pár hodin už se tudy prokousáváte. Dnes spokojenost. Jsme zpět na plánu. Já tohle hodně prožívám… promiň Oli☺. Další ráno už vyrážíme standardně po šesté. Cesta nahoru do St. Ann Pass je záhul, ale díky neustálému focení máme čas se vydýchat. Už to zní asi trapně, ale tohle sedlo je zase ještě o kousek větší pecka než všechno doposud.

Oli to vidí trochu jinak, protože nás od údolí dělí parádní sněhová převěj a strmé suťovisko.

U kraje už převěj není převislá a sníh je akorát tak měkký, aby se do něj daly vykopat “schůdky” a tak se do údolí k jezeru dostáváme docela bezpečně. Pauza na svačinu je tady vlastně povinností.

Dole u potoka dáváme za pár hodin koupačku a pereme věci. Odsolené a od sluníčka “nabité” a voňavé oblečení máme rádi. Začínáme stoupat do Hope Pass. Přijde nám, že lezeme kolmo nahoru. Rozhodně nejprudší stoupání co jsem kdy v horách na trailu šel. Skoro 1000m na třech kilometrech. Je hezké, že nás neustále udržují ve střehu a ve formě. Hope Pass, Hope Pass, to mi něco říká.

Teď už nás čeká jen sešup dolů k jezerům a “resortu” Twin Lakes. Na náhorní plošině před námi leží nejvýše položené město v USA – Leadville, 3090mnm. Chápete to, Leadville! Četli jste Born to Run? Cože, vy neběháte? Přečtěte si Born to Run a budete. Leadville 100 je jeden z nejstarších a nejtěžších stomílových běžeckých závodů. Celá trať vede nad 3000m a aha, teď už to do sebe zapadá, vede tam a zpět přes Hope Pass! Do Leadville prostě musíme. Tenhle běh mi leží v hlavě už nějakou dobu a vidět to město naživo prostě musím! No ale popořadě, nejdřív nás za Twin Lakes čeká 1500m nahoru na nejvyšší bod na Continental Divide, hora Mt. Elbert 4401m. Opět trochu kontroverzní místo – je to sice nejvyšší bod na fyzické hranici rozvodí (Divide), ale CDT přes něj nejde… My jo. Tohle si nemůžeme nechat ujít. Plánujeme si v Twin Lakes půl dne odpočinout a brzy ráno vyrazit. Dokupujeme zásoby, po dvou týdnech se potkáváme se sympaťákem Stumbling Beef, který s bráchou Two Roll a Turbem šel San Juans. Překvapuje nás, že je sám a že sedí. Tenhle kliďas je stroj, kterej nikdy nespí. Špatné zprávy – náš kamarád Turbo s nima nebyl schopnej držet krok, psychicky to nezvládnul a vzdal. Škoda. Stumbling Beef dostal pátý den v San Juans šílenou infekci do malíčku na noze, musel pod kudlu a týden na antibiotikách ho donutil přeskočit do Twin Lakes. Tady se znovu potkává s bráchou, který týden v těžkých San Juans protlačil sám. Respekt. Setkání dvou vousatých chlapů je docela dojemná záležitost. Jdeme s nima a s válečným veteránem Luckym na hambáč.

Stumbling Beef už CDT jednou šel a tak sosáme užitečné informace o trailu před námi. Je odpoledne a venku pořád modro, obloha vymetená. Jen tak nad hamburgrem žertujeme, že bychom na Elbert mohli už dnes. Dáváme v obchodě zmrzku a o půl páté v pěkném vedru se začínáme nabližovat ke kopci. Za hoďku bychom měli být na trailheadu odkud se na kopec vyráží. Probíráme že to nedává smysl zakempovat, když je tak hezky. Bříška plná, plni optimismu, rozhodujeme se zabrat a zkusit být na kopci na západ slunce. Není to úplně rozumné, ale i Oli je pro vrchol nadšená.

Je to trochu závod s časem, ale na vrchol nakonec dorážíme 20min před západem. Perfektní načasování. Jsme tu úplně sami.

Ráno tu bývá klidně 50lidí, protože je to zároveň nejvyšší a nejlehčí 4tis. kopec v Coloradu. Zase o stupeň intenzivnější zážitek než všechno doposud. Koukáte se zvrchu na všechny ty krásné, napůl bílé kopce a víte, že jste zvládli tím vším projít.

Jsme na vrcholu přes hodinu a nemůžeme se nabažit. Do strmého sestupu na severní straně se pouštíme už úplně po tmě.

Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou nahoře přespat, ale blýskání v obrovském mraku nad vedlejším masivem nám naznačilo, že nemáme být nenažraní, tak se soukáme dolů. Pro zpestření Oli přestává svítit čelovka… s jednou to jde taky, ale pomaleji. Nevadí.

V jedenáct kempujeme hned u trailu v prvních stromech a jsme ze všeho tak rozpumpovaní, že stejně ještě do půlnoci nemůžeme usnout a koukáme na hvězdy. Ráno nás před šestou budí zástupy lidí proudící nahoru. O to víc jsme rádi, že jsme tam byli včera a sami. Čeká nás 45km k silnici odkud budeme stopovat do Leadville. Dnes to nejde. Spíš se ploužíme než jdeme a k tomu potkáváme hromady lidí v protisměru co jdou Colorado Trail. Rozkřiklo se, že už je po sněhu, tak se vyrojili. Často zastavujeme a dáváme se do řeči. Naštěstí většina lidí je pod nesmyslně těžkým batohem tak zlomená že mají sotva sílu pozdravit, natož pak se vybavovat. Obdivují naši rychlost i malé batohy. Je to zajímavé jak do všeho musí člověk prostě dospět. Musíte si něco protrpět, než se zamyslíte nad tím jestli to nejde dělat jinak, líp. Během několika sekund dokážete rozpoznat kdo je na dlouhém trailu a kdo se pokouší o úsek Colorado Trailu. Tohle je zrovna extrém, ale o deset až patnáct kilo těžší batoh než je potřeba prostě poznáte.

A to je moje Mariposa taky docela velká protože půlku zabírá náš naducaný péřový double quilt – něco mezi peřinou a spacákem bez zipu (pro dva). Hmotnost 1,2kila je boží, ale objem je větší… nevadí, ve větším batohu je aspoň víc místa na jídlo. Nemám téměř žádný podkožní tuk a tak musím jíst v podstatě neustále. Nemám problém spořádat i 5 až 6000kcal denně. To je kilo čokolády! Převedeno na ořechy, vločky, těstoviny a placky je to pak o dost víc. Oli kupodivu tolik nejí a ideálně si vystačí jen s tou čokoládou☺ pokaždé u toho lamentuje co si počne doma, až nebude tolik pohybu a bude potřeba držet kalorie na uzdě.

Nakonec se zvládáme probojovat na silnici až následující den ráno. Únava je značná. Stop jde relativně rychle a tak se už v jedenáct cpeme salátem a pizzou. Je to “all you can eat” tak to do nás vydrží padat dvě hodiny. Venku už je zase černo a lije.

Perfektní načasování. Bohužel zjišťujeme, že takhle hnusně má být pět dní. Naše další cesta vede za tři dny přes dva kopce 4350m – Grays and Torreys Peaks, tak je buď obejdeme údolní variantou (ale to se nám nechce, jsme na trailu po páteři kontinentu, ne?) Nebo počkáme dva dny v Leadville a potom vyrazíme, a než se pod kopce dohrabeme, tak se počasí umoudří. Jsme docela unavení, Leadville je úžasné město a hostel je tu útulnější než domácí obývák, tak zůstáváme.

Celé město žije přes léto sérií běžeckých a MTB závodů a tréninkových kempů a jsou tu úžasný lidi. Skoro z každé ulice je perfektní výhled na dva nejvyšší kopce v Coloradu a má to tady atmosféru starého hornického města.

Na rozdíl od Aspenu nebo Boulderu si tu může dovolit žít každý, teda když mu nevadí že je tu sníh 7 měsíců v roce. Je to peklo, všude jsou sjezdovky a ve městě rolbařskej učňák, takže studenti tu denně rolbujou kilometry běžkařských stop☺ Kdo se s námi složí na společnou chatu tady?

Peťan a Oli.