Je to neuvěřitelný, uteklo tak rychle a už jsem v závěrečné etapě. Ty konce jsou vždycky zvláštní, jsou tak na půl radostné, ale na půl i smutné. Všechno to dobrodružství zase pomale končí…

Ráno vyrážím z městečka Prezid k hraničnímu přechodu. Chorvatsko byla na konec pěkná „stíhací jízda“. Přeletěl jsem ho za parádních 16 dní. Asi po půl hodince chůze už jsem u hraničního přechodu. Slovinští celníci mě hned kontrolují a vyptávají se co tu nacvičuju. Tak jim hned vykládám o tom, že jsem semka došel z Kosova. Všichni kroutí hlavou a hned volají na své kolegy, ať se jdou na toho blázna podívat. Já se jen směju…Tak jo, poslední země je tu – Slovinsko.

Pokaždé, když jsem přišel do další země tak to byla velká změna. Ne jinak tomu je i tady. Přijde mi, že jsem ještě blíž civilizaci. Chorvatsko už na mě působilo hodně civilizovaně, ale byla tam i dost divoká místa. Slovinsko už mi více připomíná Rakousko, všechno je to tu zase o něco hezčí…

Kráčím sice po silnici, ale vůbec mi to nevadí a kochám se, naštěstí tu ani nejezdí moc aut. Asi po 10 km procházím první vesničkou a mířím přímo k hradu Sněžník. Ještě kousek před ním potkávám místňáka, který se mě hned vyptává, jestli jdu na horu Velký Sněžník. Tvrdí mi, že mi bude výstup trvat cca 10 hodin. Jasně, podobných odhadů už jsem za tuhle cestu slyšel…

Hrad je moc pěkný, ale moc dlouho se tu nezdržuju, já na tyhle památky nikdy moc nebyl, tak dělám pár fotek a mířím zase do lesa. Čeká mě nastoupat cca 1200 výškových metrů. Nejdříve stoupám poměrně dost vykáceným lesem po poměrně zarostlých cestách. Je vidět, že po týhle cestě moc lidí nechodí. Pak už les houstne a cesty už jsou pěkně zpevněné, jde se na pohodu. Jakmile ale odbočím na Leskovu dolinu, tak je tu hromada polomů. Cca co 5 metrů, to spadlý strom, ale pořádné kusance, ne jen tak nějaké stromečky. Je dost těžké je přelézt, podlézt či obejít. Zdržuje mě to a vysiluje, ale asi po hodince už jsem zase na normální cestě a po chvíli už mizím v pěkném lesíku a blížím se k vrcholu.

Na vrcholu jsem po 5 hodinách, tak se ten pán seknul jen o pár hodin :-). Veliký Sněžník má bez 4 metrů 1800 m n.m. Na jeho vrcholku je chata, tak do ní hned zaplouvám. Stará se tu o to mladá, sympatická parta horalů. Ještě nikdy nikoho nepotkali, kdo jde Via Dinaricu z jihu na sever. Viděli už několik lidí co jsou na začátku cesty, nadšení, plní energie a s monstr batohama na zádech, ale přiznávají se mi, že si tak u poloviny lidí myslí, že tu cestu nemůžou zvládnout. Já jsem první, koho vidí už téměř v cíli. A prý ještě vypadám celkem dobře :-). Ačkoliv za chvíli chatu zavírají, tak mi ještě připravují jídlo a dostávám také pivko – vše grátis. Díky, tohle vždycky potěší. Všichni mi tvrdí, že do cíle už dorazím zítra, že už to mám kousek, pokud ještě dneska ujdu pár km.

Mám 2 varianty, buď se budu držet stezky do města Postojna a půjdu lesem bez civilizace a nebo si udělám zacházku přes pár vesnic a 2 města a trail si natáhnu cca o 50 km. Je to jasný, volím les a zítra to už zkusím dorazit! Dneska to do večera ještě natahuju k chatě Mašun – 48 km.

Ráno v chatě dostávám super snídani, chci se pořádně na ten den D nacpat. Majitelé mi tvrdí, že jdu hrozně rychle, podle nich prý VD chodí lidi 2-3 měsíce. Loučím se a jdu na to. Cesta je zpevněná, žádný velký převýšení, tak to valím co to jde. Šlapu po evropské dálkové trase E6. Asi kolem 16 h už přicházím do města Postojna. Tohle je hodně navštěvované město, hlavně díky jeskynnímu komplexu Postojna jama. Procházím kolem a když vidím ty davy turistů, beru to velkým obloukem pryč odsud. Pro mě je daleko důležitější jiné místo – Predjama, tady končí můj trail.

Už mi zbývá jen pár kilometrů. Je to zvláštní pocit, jiný než minulý rok. Vloni jsem docházel do cíle po 97 dnech, čekala na mě hromada lidí a hlavně holčička pro kterou jsem celou cestu šel. Bylo to silné a dojemné. Tentokrát tu na mě nikdo nečeká. Místo toho tu je hromada turistů, kteří se na mě dívají jako na zvláštního, zarostlýho a špinavýho podivína. Pocity se ve mně dost mísí, cítím radost, ale i smutek. Nevěřil jsem tomu, že po počátečních problémech tuhle cestu zvládnu, ale jsem tu!

Na konec to uteklo tak rychle. Život na takové cestě je jednoduchý, člověk vůbec neřeší nic z běžného života. Jde jen o to ujít denně 30-50 km, mít jídlo a vodu a kde spát. Každodenní starosti jsou pryč, žádná práce, žádné starosti, prostě jen jdete, jíte a spíte. Teď je to ale jako probuzení z hezkého snu, najednou si člověk uvědomí, že je konec, že zítra vstane a už nikam nepůjde. Jede se domů, zpět do reality.

Balkán si mě získal, i přes to, jak to bylo těžké a kolik mě to stálo sil si všechny země kterými jsem prošel získali své místo v mém srdci. Semka se budu rád vracet! Tak zase někdy…

Díky Všem, kdo jste tohle dobrodružství “šli” semnou.

Vašek