Konečně už jsem jen kousíček od mého vymyšleného startu. Jako správný cvok jsem si nemohl dát oficiální start na severu Albánie, ale ještě jsem si vymyslel začátek v Kosovu. Prostě jsem tuhle zemi nechtěl vynechat. To cestování a dlouhé přesuny k tomu prostě patří. Ještě ve středu ráno jsem se loučil v Liberci a teď už píšu z města Peje na severu Kosova. Nejdříve jsem musel zvládnout dlouhou cestu vlakem do Budapeště. Proč zrovna Budapešť? Jako správný Čech se snažím ušetřit každou korunu a tak jsem nemohl odolat letence za 480 Kč do Tirany.     Po přespání v Budapešti mě pak druhý den čekal let do Tirany – hlavního města Albánie. Hned na letišti se na mě vrhli taxikáři jak supy na mršinu. Tohle znám a jsem v tom ostřílený z Asie. Všechny s jejich “super” nabídkami odpálkuju a v klidu čekám na místní bus, který cca za 50 Kč jezdí do centra Tirany. Během cesty přemýšlím jestli zůstat přes noc v Tiraně a nebo to hned směřovat do Kosova. Nemám tyhle dlouhé přesuny rád a vždycky mě to unaví. Nicméně páchám rychlou akci. Nechávám se vyhodit na autobusové zastávce a vyptávám se na cestu do Kosova, konkrétně do města Prizren. Je to druhé největší město Kosova a prý je moc krásné, tak to zkusím. Mám štěstí, zrovna za 5 minut odjíždí bus. Ideální načasování. Sranda je komunikace s Albánci. Věděl jsem, že s Angličtinou moc nepochopím, ale všichni si tu myslí, že jsem Ital a tak to na mě zkouší Italsky. Že já vůl se neučil radši Italsky…Po chvíli od jednoho kluka zjišťuji, že Albánci rádi koukají na italskou TV, tak proto umí i ty fráze… Jedu minibusem se samými místními a kochám se horami, které jsou celou dobu okolo. Fascinuje mě to, všude jen hory a pod nimi vesničky. Albánci vůbec netuší jaké tu mají bohatství. 3 hodinová cesta utíká rychle a v 8 večer jsem už v Prizrenu. Dávám pizzu a jdu se mrknout po ňákém levném hostelu. Hned první je trefa do černého. Majitel je sympaťák, ubytko za 10 euro beru. Vysvětluji mu svůj plán a hned na mě chrlí informace, ukazuje mi fotky z hor a je nadšený, že jsem z Česka. Sám rád chodí do hor a hlavně ho baví skialpinismus a hned se chlubí lyžemi atd.

Druhý den ráno vstávám brzy abych si ještě stihl prohlédnout město. Dávám asi 6 km okruh a jsem nadšený. Krásný kamenný most, několik muslimských mešit a město se začíná pomale probouzet. Všichni vysedávají na terasách kaváren a nikam se neženou. Dávám výšlap na prizrenský hrad odkud je parádní výhled na celé město. Je obklopené horami a v dálce už vidím bílé čepice na vrcholcích, tam mířím. Kosovská strana Prokletije.

Na autobusovou zastávku přicházím na čas. Nasednu a hned jedeme, zase perfektní načasování. Do Peje přijíždím kolem 13 h. Jít do hor už by nemělo smysl. Musím nakoupit zásoby a trochu si odpočinout. Poflakuju se po městě a zjišťuji ubytko. V jednom hostelu jsou hodně přátelští a tak se tu rozhoduji zůstat. Holčina z recepce je nadšená z mého plánu a hned se chlubí svým batohem Gossamer Gear Mariposa. To čumím, tohle bych od kosovsko-albánský holky nečekal. Město mě jinak moc nebaví, už potřebuji hory a přírodu. Zítra už by to mělo klapnout. Ráno zkusím někoho stopnout do hor, je to jen asi 13 km do místa, kde chci začít.

Nahoře se ještě drží sníh, ale počasí dnes vypadalo dobře. Podle holky z recepce by to mělo jít. Ozvu se až přejdu přes hory do Albánie, držte mi palce 🙂 Vašek