Patnáctý den mám v plánu přejít hřeben Orlických hor a pak se dostat kam to půjde. Nedá se říct, že bych šel neznámou krajinou, protože prakticky celý den půjdu ve stejné stopě, jako jsem šel v červnu během přechodu Jiráskovy cesty. Hřebenovka a Jiráskova cesta jdou totiž od Nového Hrádku až na Suchý vrch společně. Na rozdíl od června, kdy pršelo a byla mlha, má být dnes jasno a slunečno. Snad si tak aspoň užiji nějaké ty výhledy, kterých se mi v červnu nedostalo.

Od nocoviště nad Českou Čermnou se ráno vydávám po žluté ve směru na Nový Hrádek, kde si k snídani kupuji koláč. Od náměstí přecházím ze žluté na červenou a napojuji se tím na Jiráskovu cestu. Na kopci nad Novým Hrádkem pozoruji, jak pokročila stavba rozhledny Šibeník a blízkého informačního centra. V červnu zde byla pouze hrubá stavba informačního centra, během přechodu Hřebenovky je vidět i rodící se rozhledna a v době psaní tohoto článku (leden 2021) je rozhledna již hotová. Rozhledna využívá konstrukci bývalé větrné elektrárny, a tak není divu, že jsem si původně myslel, že se zde staví právě větrná elektrárna. Ale ne, jedná se opravdu o rozhlednu.

Za rozhlednou Hřebenovka klesá do údolí Olešenky a míjí místní pivovar Agent. Ten nás v červnu zachránil, kdy nám na padesátém kilometru dodal potřebné kalorie na zdolání hřebene Orlických hor. Dnes je na pivovar ještě bohužel brzy, takže pokračuji bez zastávky do Olešnice v Orlických horách, odkud stoupám na Vrchmezí na hlavní hřeben.

V dobách své největší slávy patřilo Vrchmezí k nejnavštěvovanějším vrcholům Orlických hor, vyhlášeným svými dalekými výhledy. Za dobré viditelnosti prý odtud byly vidět i věže Prahy. O oblíbenosti místa svědčí i seznam slavných osobností, které stanuly na vrcholu Vrchmezí. Z těch nejznámějších to jsou např. císař Josef II. nebo slavný polský skladatel Fryderyk Chopin.

V době, kdy se Hřebenovka protáhla až do Orlických hor, ve 20. letech 20. století, stávala na tehdy německé straně Vrchmezí Rübartschova chata – horská chata s rozhlednou, která však v roce 1946 vyhořela a již nebyla obnovena. To platilo částečně až do loňského roku, neboť na místě původní chaty byla v prosinci 2020 otevřena nová rozhledna. Vypadá to, že se kdysi velmi oblíbené a poté často zaniklé rozhledny postupně vracejí zpátky do hor. Spolu se Šibeníkem může být pro milovníky rozhleden i Vrchmezí zajímavým tipem na výlet v roce 2021.

Od Vrchmezí pokračuji po hřebeni až na Šerlich k Masarykově chatě, kde si dávám oběd. Počasí je příjemné, cesta hezky plyne, oběd mi dodává energii. Ideální. Od Šerlichu přibývá více lidí, protože od zdejšího parkoviště začíná většina výletníků výpravy na rozhlednu na Velké Deštné a dále do východní části hřebene Orlických hor. Na rozhlednu na Velké Deštné si vylezu, protože jsem na ní ještě nebyl, ale od delšího rozjímání mě klasicky odradí davy lidí.

Po pár rychlých fotkách tak pokračuji dál po hřebeni ve snaze se co nejrychleji dostat do jediné části hřebene, která je mimo asfalt nebo šotolinu – mezi Homolí a Pěticestím kolem Kunštátské kaple. Tady už naštěstí nikoho nepotkávám. Vypadá to, že většina návštěvníků vzala za vděk rozhlednou na Velké Deštné. Bufet na Pěticestí má dnes zavřeno, a tak nezbývá, než pokračovat bez občerstvení.

Cestou si aspoň dělám pár fotek zdejšího opevnění ze druhé světové války. Za zmínku stojí, že kousek za Komářím vrchem na Mezivrší Anenská se po žluté odpojuje jedna větev Hřebenovky ve směru na Neratov. Vede dále do Polska a přes Międzylesie zkracuje vzdálenost na Králický Sněžník. Jak bude značená v Polsku je těžké odhadnou, ale podle dosavadních zkušeností to nejspíš bude chtít gpx soubor. Mapa různých větví Hřebenovky v Polsku je na oficiálních stránkách Hřebenovky.

Anenský vrch s jeho rozhlednou vynechávám. Je to čtvrtá rozhledna za den a co do počtu hustoty rozhleden na den, je oblast Orlických hor z celé Hřebenovky ta nejnabitější. Stejně tak vynechávám i Haničku a pokračuji dál po asfaltové cestě až do Žambereckých lesů, kde si stavím stan. Ne že by mě Orlické hory nebavily, ale je pravda, že zdejší hřebenovka až tolik zábavy nepřináší. Většina cesty vede po asfaltu nebo šotolině, jde se prakticky po rovině a výhledů až tolik taky není (kromě zmíněných rozhleden). Na druhou stranu bylo zase hezké počasí a většinu dne bylo málo lidí, takže patnáctý den nakonec končím spokojen. Celkově jsem ušel 49 km.

Přes Suchý vrch na Horu Matky Boží

V noci mě občas budí vysoká, která pobíhá kolem stanu. Jinak nic zvláštního. Od místa stanování to mám kousek k Orlické chatě U Rampušáka, kde jsme se při přechodu Jiráskovy cesty královsky najedli. Z jídla dneska nic nebude, jelikož je půl sedmé a v tento čas bych nečekal připravenou snídani ani pro ubytované hosty. U chaty zjistím, že stejně funguje pouze pro ubytované, takže ani pozdější příchod by nebyl k ničemu.

Pokračuji Zemskou bránou a následně asfaltovým úsekem přes Čihák, České Petrovice, kde si kupuji koblihu, až do Mladkova. Jde sice o asfalt, ale je tak krásné ráno, že mi to pro tentokrát nevadí. Aut jezdí minimálně a za celou dobu potkám pouze jednoho pána, který venčí psa. Když se ráno vydaří počasí, bývá to obvykle ta nejlepší část celého dne.

Z Mladkova Hřebenovka stoupá spolu s Naučnou stezkou Betonová hranice až k dělostřelecké tvrzi Bouda a odtud pokračuje na Suchý vrch. U Boudy začíná výrazně přibývat výletníků, jejichž množství kulminuje na Suchém vrchu. Motorkáři, cyklisté, turisté, ti všichni se tu sešli. Veškerý lid naštěstí sedí venku, a tak si můžu dát oběd hezky v klidu uvnitř bufetu na Kramářově chatě.

Prakticky od Olešnice v Orlických horách až do teď jsem kopíroval trasu Jiráskovy cesty. Za Suchým vrchem při odbočce na modrou se konečně dostávám do míst, kde jsem nikdy nebyl. Pěknou lesní cestou a celkem prudkým, technickým klesáním se dostávám do Červené Vody, odkud Hřebenovka ihned nastupuje do Hanušovické vrchoviny pod její nejvyšší vrchol Jeřáb.

Stojí za to zmínit, že v Červené Vodě se Hřebenovka větví. Jedna větev vede po modré přes Šanov a dále pod vrchol Jeřáb, druhá vede oklikou přes rozhlednu Křížová hora. Těžko říct, jestli jsem větvení při plánování přehlédl nebo jestli přibylo až později, nicméně při přechodu jsem šel po modré a rozhlednu vynechal. Dnes bych volil určitě cestu přes rozhlednu. Na vrchol Jeřáb Hřebenovka samotná nevede. Nedaleko pod ním se odklání na žlutou a míří na rozhlednu Val. Ocelová rozhledna byla otevřena v roce 2003 a nabízí parádní výhledy na Králický Sněžník a Jeseníky.

Kousek od rozhledny je nejdůležitější poutní místo královéhradecké diecéze Hora Matky Boží. Zdejší klášter a kostel Nanebevzetí Panny Marie nemůžu vynechat, jelikož představuje nejkulturnější zážitek za poslední dny na Hřebenovce. Od kláštera do Králíků vede stromová alej s 357 stromy, kterou se vydávám do města.

Po celém dni začínám trochu ztrácet energii, takže si dávám v restauraci U Lípy jednu Holbu. Už i podle piva je vidět, že se pomalu blížím k cíli celé Hřebenovky. Z Králíků se Hřebenovka po delší době opět spojuje s dálkovou trasou E3, se kterou dojde až na Praděd. V příjemném podvečeru míjím Vojenské muzeum Králíky a několik bunkrů připomínajících zdejší část králické pevnostní oblasti.

Za Prostřední Lipkou stoupá Hřebenovka po otevřených loukách a s přicházejícím podvečerem se otevírají krásné výhledy na Králický Sněžník. Nemá smysl se hnát do vyšších nadmořských výšek, a tak kousek pod parkovištěm Pod Klepáčem stavím na louce stan. Do půlnoci je slyšet někde z údolí hlasitá hudba, ale po půlnoci už je všude klid. Šestnáctý den jsem urazil 44 km.

Králický Sněžník a ochutnávka Rychlebských hor

Poslední dny jsem přemýšlel, jak si rozvrhnout závěr výletu a sedmnáctý den ráno se musím rozhodnout. Do cíle na Praděd mi zbývá 65 km a z Pradědu na nejbližší autobus do Jeseníku, kde bydlím, je to dalších 10 km (na přechod z Pradědu do Jeseníku nemám náladu ani v nejmenším). Když dnes půjdu klasickou dávku kilometrů, skončím někde mezi Ramzovou a Šerákem a ani u Ramzové, ani v kopci na hlavní hřeben, se mi stanovat nechce. Padá tak rozhodnutí, že se z Ramzové stáhnu do Jeseníku, dám si doma teplou sprchu, vyspím se v posteli a zítra si dojdu poslední úsek Hřebenovky mezi Ramzovou a Pradědem, který jsem už stejně šel nesčetněkrát.

Vidina postele a teplé sprchy mě celkem žene kupředu, a tak zvládám prudké stoupání na hlavní hřeben Králického Sněžníku jako nic. U rozhledny Klepáč, která je kvůli havarijnímu stavu pro návštěvníky zavřená, zjišťuji, že mi dochází baterka ve foťáku a powerbanka je taky skoro na nule, i když ráno ukazovala 40%. Trochu tak musím omezit focení a něco fotím na mobil.

Od Klepáče jde Hřebenovka po hlavním hřebeni, vrchol Malého Sněžníku obchází níže po šotolině a na hlavní hřeben se vrací až kousek pod vrcholem Králického Sněžníku. Zde potkávám první turisty, kteří stoupají od chaty na polské straně. Na vrcholu Králického Sněžníku už stojí bagr a jsou zde viditelné práce na stavbě nové rozhledny. Ta původní byla stržena roku 1973 kvůli špatnému technickému stavu a ta nově budovaná má být její pokračovatelkou. Z diskuzí v médiích je znát, že stavba rozhledny budí velké emoce a spousta lidí, obzvláště na české ale i na polské straně, ji odmítá jako zásah do zdejšího cenného ekosystému. Hodnocení o tom, jestli je stavba dobře nebo špatně přenechám jiným.

Z vrcholu klesám kolem pramene Moravy, který je obsypán lidmi na ranní hygieně, a kolem zbytků Lichtenštejnovy chaty, kde se spáči pod širákem kolem deváté teprve dostávají ze svých spacáků. Prudkým klesáním pokračuji kolem Adélina pramene, kde nabírám vodu. Při klesání mě už po několikáté za celou Hřebenovku zaráží nepořádek kolem cesty – hlavně toaletní papír a vlhčené ubrousky. Smutné je, že nepořádek po vykonání potřeby není už jenom v lese dál od cesty nebo hned za turistickým přístřeškem, což je taky špatně, ale čím dál častěji se nachází přímo na cestě nebo hned vedle ní. Jak něco takového nedělat a co naopak při  pobytu v přírodě dělat, aby se neutápěla v záplavě toaletního papíru, vlhčených ubrousků a jiného odpadu, rozebírají kluci z Liberce v jejich parádním videu, takže bych každému doporučil pozornosti ZDE.  

Pod Adéliným pramenem prudké klesání končí a následuje mírný úsek po vrstevnici do Kladské brány pod Kladským sedlem. To odděluje Králický Sněžník od Rychlebských hor a jeho přechodem se Hřebenovka dostává do předposledního pohoří na její cestě.

Od Kladské brány jdu mixem šotoliny a lesních cest až na chatu Paprsek, kde si dávám oběd. Díky bohu za ni, protože je to v této části Hřebenovky jediná chata na dost dlouhé vzdálenosti. Předchozí byla na Suchém vrchu a další je až na Šeráku. Je znát, že z původního systému horských chat tu chybí Lichtenštejnova chata.

Z Paprsku upaluji k Císařské lovecké boudě, kde se Hřebenovka opět dělí. Přímá větev vede přes Petříkov rovnou na Ramzovou a pak dále na Šerák, ale vedlejší větev vede přes Rychlebské hory do Polska. Samozřejmě nemám v plánu přejít Rychlebské hory, jenom si chci zajít na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Sice už jsem na něm byl několikrát, ale zatím ani jednou při přechodu Hřebenovky.

Vrchol Smrku je v lese, není z něj nikam vidět, ale kóta se počítá. Místním značením sestupuji celkem prudkým klesáním do Ramzové, odkud mi za dvacet minut jede vlak do Jeseníku. Z vlaku se nakonec vyklube plný autobus kvůli výluce na železnici, takže si ještě postojím cestou do Jeseníku. Ale co už. Večerní sprcha a postel veškeré bolístky vyřeší. Sedmnáctý den jsem ušel 42 km a zítra mě čeká slavnostní závěr Ramzová – Praděd.

Poslední kilometry a shrnutí

Poslední den začínám v autobuse z Jeseníku na Ramzovou. Z Ramzové vede Hřebenovka po všemi známé červené na Šerák, poté na Keprník, přes Červenohorské sedlo a na Praděd. Obloha je bez mráčku a i poslední den se mi naštěstí udrží krásné počasí posledních dnů. Při stoupání na Šerák se zastavím na Koňské vyhlídce připomínající, že po této cestě tahaly koňské povozy sudy s pivem a jiné zásoby na chatu na Šeráku.

U chaty si udělám jenom pár fotek a pokračuji na Keprník, kde se focením zdržím o něco déle. V dáli už je vidět Praděd a cesta tak příjemně odsýpá.

Na Červenohorském sedle si dám svačinu a pokračuji směr Praděd. Už od včerejška od Smrku míjím očíslované kameny. Koho by to zajímalo, tak se jedná o staré hraniční kameny mezi panstvím vratislavského biskupství a panstvím Lichtenštejnů (pozemek pro Lichtenštejnovu chatu na Králickém Sněžníku poskytl kníže Jan II. z Lichtenštejna), současně ale jde též o historickou zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem.

Kolem hraničních kamenů a po dřevěných chodnících docházím nakonec na Švýcárnu a odtud po chvíli k závěrečnému úseku na Praděd. Kolem dvanácté si fotím sochu Praděda před vysílačem a tím považuji Hřebenovku za dokončenou. V restauraci ve vysílači si dám na oslavu dokončení tři Holby, aby se mi lépe šlapalo zpět na autobus na Červenohorské sedlo. Po osmnácti dnech mám tak trasu Modré hřebenovky hotovou.

Co říct na závěr? Trasa je to nádherná s bohatě se měnícím charakterem krajiny. Střídají se zde rovné hřebenové úseky s členitějšími částmi podhůří a nižších poloh. Je zde spousta odlehlých a neznámých míst, ke kterým je však potřeba se nejednou prodrat davy lidí. Člověk si může užít opuštěnost hor, ale i pohodlí měst a vesnic. V rozmanitosti nabízí (Modrá) Hřebenovka vše, co se od dálkové trasy očekává. Kromě přírodních krás ale nabízí i výrazný kulturně historický záběr, neboť současná trasa navazuje, jak jsem se snažil vysvětlit v Úvodu, na původní dálkovou trasu z počátku 20. století.

Pokud někdo tvrdí, že v České republice nejsou pořádné dálkové trasy, odkázal bych jej právě na Hřebenovku. Ta je již mezi Luží a Pradědem vyznačena a pokud se KČT podaří doznačit i zbylý úsek Krušných hor, bude vyznačena celá až od Aše a možná i dál. Naklikat si trasu do mapy.cz a prohlásit ji za nejlepší, nejdelší nebo první dálkovou trasu v ČR může udělat prakticky každý, ale takovým trasám bude vždycky chybět určitá jedinečnost daná přesahem do minulosti. A právě ten Hřebenovka má, protože po stejné trase a pod prakticky stejným značením chodili turisté už před více jak sto lety. Kdo by tak ještě neměl plán na delší trek v roce 2021, může zkusit (Modrou) Hřebenovku.

Míra

Mapa celé části ZDE.