Sedmý den je náš odpočinkový den a tomu odpovídá i dobrá nálada hned po ránu. Čeká nás pouze 25 km do Děčína a poté volné odpoledne, ubytování a nocleh v posteli. Na dobré náladě přidává i obloha bez mráčku s vycházejícím sluncem a odchod z Nakléřovského průsmyku připomíná předchozí den.

Nakléřovský průsmyk je horské sedlo ve výšce 680 metrů, které odděluje Krušné hory od Děčínské vrchoviny. V minulosti zde probíhala důležitá zemská stezka do Drážďan a průsmyk sám vždy představoval strategický přístup do Čech. Vedle poutníků, obchodníků a cestovatelů jej využívaly velmi často i armády, jejichž pochod nejednou vyústil v bitvu u Chlumce. Jednu z nich, tu z 12. století mezi králem Lotharem I. a knížetem Soběslavem I., jsem již zmiňoval v souvislosti se svatováclavským praporcem při přechodu Poutní cesty Blaník – Říp.

Podruhé sehrál Nakléřovský průsmyk klíčovou roli během napoleonských válek roku 1813, kdy přes něj francouzská vojska pronásledovala ustupující spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska. Pronásledování vyústilo ve dvoudenní bitvu u Chlumce, kterou Francouzi nakonec prohráli díky příchodu pruských posil pod velením generála Kleista. Ty dorazily jak jinak než přes Nakléřovský průsmyk. Kleistův pomník je dodnes připomínkou dění z roku 1813.

V polovině září 1813 se Francouzi pokusili o druhý průnik přes Nakléřovský průsmyk a tento pokus sledoval sám Napoleon z věže nakléřovského kostela svatého Josefa. Průnik byl nakonec neúspěšný, a tak vydal Napoleon 18. září rozkaz k ústupu. To bylo naposled, kdy francouzský vojevůdce stanul v Čechách. Kostel, který pamatoval osobní návštěvu císaře, byl roku 1975 zbourán a na jeho místě dnes stojí pouze dřevěný kříž.

Po dějepisně poměrně bohatém ránu pokračujeme po stopách Modré hřebenovky ve směru na Tisou. Modrá hřebenovka se přes Panenskou odpojovala od silnice a přes mýtinu Na Výhledech, která již dnes není mýtinou a nenabízí ani výhledy, přicházela do Tisé od jihu kolem Cihlářského rybníka. Tento úsek představuje trochu problém, neboť původní trasa vede v současnosti přes vojenský prostor, kam není vstup povolen. O tom nás informují cedule na různých přístupových cestách. Celý úsek se nám po silnici obcházet nechce, takže se ve výsledku prodíráme mimo cesty někde na hranici vojenského prostoru, ale dost možná i v něm.

Vojenský prostor kdysi obcházela červená turistická značka (v Panenské nacházíme staré směrovníky), jenže ta je v současnosti už zrušená. Jak zde vést trasu, aby člověk nenarušil vojenský prostor a zároveň nemusel obcházet celý úsek po silnici, za nás bude muset vymyslet někdo jiný. My nakonec vylezeme na silnici v části obce Tisá zvaná Brache. Díky tomu si aspoň můžeme na nedaleké benzínce dát kávu k snídani.

Tisá je známá svým skalním městem Tiskými stěnami a ty, jako významnou přírodní dominantu, nemohla Modrá hřebenovka vynechat. V Tiských stěnách lze obejít malý či velký okruh po naučné stezce nebo se dá podniknout i delší výlet až na Ostrovské a Rájecké skály. Nám však stačí jít pouze po hraně Velkých tiských stěn a vychutnávat si krásných výhledů na České středohoří. Stejně se už tak nějak vidíme v Děčíně.

Jenže před tím ještě musíme zdolat Děčínský Sněžník, který je se svými 723 m n. m. nejvyšším vrcholem CHKO Labské pískovce. Při stoupání na vrchol dnes potkáváme první turisty a není se čemu divit. Dnešek má být zatím doposud nejteplejším dnem s teplotami až 25 °C a po období spíše horšího počasí dnes slunce opravdu pálí.

Na Děčínském Sněžníku si u jedné z nejstarších rozhleden v České republice dáváme pivo a párek v rohlíku a po chvíli uháníme po červené směr Děčín. Už se vidíme prakticky ve městě, jenomže ze Sněžníku je to ještě 10 km a cesta se nám trochu vleče. Přesto však dokážeme ocenit krásnou přírodu v okolí Děčína. Techničtější pasáže nahoru, dolů na lesních cestičkách se střídají s rychlejšími zpevněnými úseky. Na běžecký nebo chodecký trénink je zdejší terén parádní a místním je tak rozhodně co závidět.

K Labi u Tyršova mostu se nakonec dostaneme lehce po jedné a můžeme tím uzavřít krušnohorský úsek Modré hřebenovky. Ta začínala přesně v těchto místech, avšak tehdy ještě u řetězového mostu císařovny Alžběty. Ukončení krušnohorské části oslavíme dobrým obědem a pak volným odpolednem a večerem v Hotelu U Kaple.

Krušnohorská část Modré hřebenovky nakonec vydala na 277 km a trvala nám sedm dní. I přes některé méně zábavné asfaltové úseky, dané hlavně naším záměrem sledovat Modrou hřebenovku ve své původní stopě, jsme si cestu užili. Zajímavá historická místa, zaniklé vesnice, německá část Krušných hor a nakonec i divočejší trasa ve východní části – to všechno nám představilo Krušné hory v celé jejich kráse.

Samotná krušnohorská část představuje i alternativu pro ty, kteří by neměli čas na celou trasu Modré hřebenovky. Buď je možné projít úsek mezi Děčínem a Aší po stopách minulosti podle průvodce z roku 1907 nebo je možné počkat na nově vznikající Hřebenovou trasu Krušných hor a jít podle současného značení KČT.

Modrá hřebenovka a České Švýcarsko

Půl dne volna jsme v Děčíně strávili jídlem, pitím, praním oblečení, doplněním zásob a odpočinkem v posteli. Člověk by čekal, že se po odpočinku nebudeme moci dočkat dalšího pokračování, jenže až tak horké to není. Počasí se osmý den opět vrátilo ke svému zamračenému standardu a nám nezbývá, než znovu vylézt do vlhka a deště. Déšť nakonec brzy ustává, ale bude nás střídavě doprovázet po celé dopoledne.

Zdroj: http://www.severnipolabi.cz/docs/meinhold.jpg

Jelikož jsme včera dokončili trasu Modré hřebenovky podle prvního průvodce Erzgebirgs-Kammwegführer a druhý průvodce Kammweg-Führer von der Jeschkenkoppe bei Reichenberg bis zum Rosenberge bei Tetschen začíná až na Růžovském vrchu, využijeme k úseku mezi Děčínem a Růžovským vrchem mapku z roku 1939.

Modrá hřebenovka šla od Děčína přibližně ve stopách dnešní červené dálkové trasy E3. Jsme po ránu trochu leniví, nechce se nám stoupat, a tak to místo po červené E3 bereme po turistické zelené. Stoupání nakonec stejně neunikneme, protože se zelená s E3 nakonec stejně spojí těsně před Růžovou vyhlídkou. Ta nabízí krásné výhledy na Růžové stěny a do kaňonu Labe. Podle informační tabule je tento kaňon jediným pískovcovým kaňonem v České republice a zároveň největším pískovcovým kaňonem v Evropě.

Fajn vědět, snad jenom to počasí by mohlo být při naší návštěvě lepší. Fouká dost studený vítr, takže se na vyhlídce moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme přes Bynovec a po silnici na Růžovou. U Růžové míjíme zdejší hřbitov, který podle svého stavu už nejspíš zažil lepší časy, a nakonec se dostáváme na žlutou turistickou značku. Ta nás dovádí až pod Růžovský vrch.

Růžovský vrch je výrazný čedičový masiv, který se na nás z dálky směje už několik kilometrů. Je nejvyšším vrcholem Národního parku České Švýcarsko a býval vždy oblíbeným turistickým cílem. Není proto nikterak překvapivé, že byl právě sem naznačen úsek Modré hřebenovky z Ještědu. V dobách našeho průvodce se zde turisté mohli kochat výhledy z osmnáctimetrové rozhledny a vychutnat občerstvení v místním hostinci.

My si už dnes nic z toho užít nemůžeme. Stavby na Růžovském vrchu neměly moc štěstí. Hostinec roku 1931 vyhořel a rozhledna byla o pět let později stržena kvůli havarijnímu stavu. Dnes se zde dochovaly pouze zbytky základů hostince a výhledy zmizely pod vzrostlým lesem. Na vrcholu se tak nemá smysl dlouho zdržovat, obzvláště když nám už během celého výstupu vytrvale prší.

Z Růžovského vrchu míříme na Kamenickou stráň, malebnou vesničku, kde byla kvůli cennému souboru lužické architektury roku 1995 vyhlášena vesnická památková zóna. Od ní klesáme krásným smrkovým lesem po cestě lemované pískovcovými skalami.

Úsek v okolí Růžovského vrchu je jedinou částí, kdy se během naší cesty nacházíme v Národním parku České Švýcarsko. Zároveň se zde dostáváme k druhému nejnižšímu místu celé Modré hřebenovky, zřícenině Dolského mlýna. V dnes už pouze ruinách několika budov v údolí řeky Kamenice kdysi fungoval mlýn, finanční stráž, pekárna, hotel či hostinec.

Hostinec se stal mezi turisty oblíbený zvláště mezi léty 1881 – 1939, kdy byly v blízké Ferdinandově soutěsce pořádány plavby na lodičkách a jejich konec byl právě u Dolského mlýna. Se změnami po druhé světové válce celý areál mlýna postupně chátral a dnes na jeho slavnou minulost odkazují pouze obvodové zdi mlýna samotného, rozvaliny dalších budov a pár záběrů v pohádce Pyšná princezna, která se zde natáčela.

Náš průvodce z roku 1904 doporučuje využít zmíněných lodiček a až do Všemil se Ferdinandovou soutěskou přeplavit po vodě. Lodiček se dnes na tomto úseku už nedočkáme, a proto využíváme zelené turistické značky vedoucí západně od Kamenice. Ta nás nakonec dovádí do Všemil, kde bychom si rádi dali něco k jídlu, ale všechna občerstvení jsou bohužel zavřená. Nezbývá, než pokračovat ke skalní kapli sv. Ignáce, zajímavé stavbě z první poloviny 19. století.

Modrá hřebenovka původně vedla po pravém břehu Chřibské Kamenice na hranici lesa, ale přístup k původní cestě je zablokován kempem, kam je povolený vstup pouze pro ubytované. Musíme proto vzít za vděk silnicí a po ní se dostat k modré turistické značce. Ta nás nakonec přivede ke skalní kapli, která je zde oblíbeným turistickým místem. Jedná se o kapli vytesanou v pískovcové skále a vybudovanou po roce 1810 jako vděk za ústup epidemie neštovic. Na své podobě toho za ty léta až tolik nezměnila, a tak ji můžeme zažít podobně jako turisté před více než sto lety.  Od skalní kaple nás Modrá hřebenovka vede po dnešní modré turistické značce ke Grieselovu kříži, odkud původně pokračovala směrem na jihovýchod.

Jelikož jsme dnes ještě nic pořádného nejedli, rozhodneme se udělat si zacházku do Jetřichovic mimo původní trasu. Zdejší Jetřichovické stěny jsou oblíbenou přírodní památkou Českého Švýcarska, nás ale zajímá pouze doplnění kalorií. To zvládáme v restauraci U Havrana, která na nás působí přeci jenom o něco útulněji než na druhé straně náměstí stojící honosná restaurace Praha. Po pivu a řízku se vracíme zpět ke Grieselovu kříži, kde se odkloníme od původní trasy Modré hřebenovky.

Ta kdysi vedla ve směru dnešní zelené značky na Kunratice, obcházela vrchol Skalka z jihu, Zeidlerovým dolem docházela do vsi Líska a na vrchol Studence přicházela od jihovýchodu. Říkáme si, že by byla škoda obětovat Pavlínino údolí, romantické skalnaté údolí podél toku Chřibské Kamenice, a místo něj hledat kdesi v lesích dávno zmizelé cesty. Místo původní trasy tedy volíme cestu Pavlíniným údolím po červené dálkové trase E3 a rozhodně nelitujeme.

Cesta se pěkně vine údolím řeky, občas ji přechází a občas šplhá do okolních skal. Na konci údolí opouštíme NP České Švýcarsko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Na závěr dne nás čeká ještě výstup na první sedmistovku Lužických hor Studenec. Od konce údolí ve Studeném je to na vrchol Studence stoupání nějakých 440 výškových metrů, což by normálně nepředstavovalo až takový problém. Jenomže po 33 km už je to celkem znát. I přes únavu nakonec dokážeme dosáhnout rozhledny na vrcholu ještě před západem slunce.

Rozhlednu na vrcholu Studence zmiňuje už i náš průvodce, neboť se jedná o jednu z našich nejstarších rozhleden a zároveň o druhou nesjtarší železnou rozhlednu v ČR. Byla postavena roku 1888 a do 50. let 20. století ji na vrcholu doprovázela ještě Kinského chata s možností občerstvení i noclehu. Chata bohužel roku 1953 vyhořela a dodnes se z ní na vrcholu dochovaly pouze základy. Po krásných výhledech na zapadající slunce pokračujeme ještě kolem Malého Javorníku směrem ke Křížovému buku, kde chceme nocovat. Cestou míjíme pomník padlým z bitvy pod Studencem, která se zde odehrála roku 1757.

Jedná se o jednu z bitev Sedmileté války, při níž byla rakouským vojskem poražena pruská armáda ustupující po prohrané bitvě u Kolína. Prusové tehdy sedlem ustupovali ve směru na Chřibskou a byli při tom překvapeni rakouskými vojsky. Následné třídenní boje byly dosti krvavé a na obou stranách si vyžádali skoro 700 mrtvých a stovky raněných. Pruská armáda byla nakonec nucena ustoupit k Praze a dále do Saska, přičemž přišla o většinu své válečné kořisti.

Náš nocleh U křížového buku se nachází na lesní mýtině, kde bylo po bitvě pohřbeno nejvíce padlých. Na buku nad hroby vojáků byl připevněn kříž, který byl později i po pokácení buku samostatně obnovován. Odtud tedy název U křížového buku, kde trávíme osmou noc. Žádné řinčení zbraní ani hlasy padlých nás v noci neruší. Z dálky je slyšet pouze troubení jelenů.

Osmý den jsme ušli 41 km a většina trasy šla po lesních a polních cestách s minimem asfaltu.

Míra

Mapa celého úseku ZDE a pokračování ZDE