Jiráskova cesta

Původně jsem chtěl napsat dlouhý a detailní článek o přechodu Jiráskovy cesty se spoustou krásných fotek a množstvím zajímavých informací. Jiráskova cesta je totiž podle mě svojí polohou mezi Broumovem a Litomyšlí a délkou kolem 160 km jednou z nejzajímavějších dálkových tras v České republice a podrobný popis měst, kulturních památek či přírodních a historických zajímavostí s ní spojených si určitě zaslouží. Nicméně tři dny deště, mlhy a mokra, během kterých jsme jednoho červnového víkendu Jiráskovu cestu prošli, měly za následek jen nepatrné množství fotek (o těch krásných ani nemluvě) a i nálada na průzkum zajímavostí nedosahovala zrovna závratných výšin. Stezku jsme sice prošli celou, ale díky nepřízni počasí nemohlo být o nějakém výrazném užívání ani slova. Výsledkem je tak spíše tip na další dálkovou trasu v České republice než detailní průvodce, případně tip na výlet pro někoho, kdo by Jiráskovu cestu neznal.

Hřebenovka Orlických hor byla s Aloisem Jiráskem spojena roku 1921, kdy byl na počest spisovatele pojmenován tehdy vyznačený úsek z Police nad Metují do Jablonného nad Orlicí. Po druhé světové válce došlo k prodloužení cesty do dalších míst, kde velikán české literatury působil. Do Broumova, kam chodil na gymnázium, a do Litomyšle, kde působil jako učitel dějepisu. V dnešní podobě se tak cesta táhne v délce přibližně 160 km mezi Broumovem a Litomyšlí a při tom nabízí řadu přírodních krás a kulturně historických zajímavostí.

Z přírodních krás stojí určitě za zmínku sklaní útvary v Broumovských stěnách, podhůří a hlavní hřeben Orlických hor, masiv Suchého vrchu či Třebovské stěny a Kozlov v okolí České Třebové. Z historických zajímavostí jsou to města spojená s Jiráskovým působením či systém československého předválečného opevnění ze 30. let 20. století, kterým jsou Orlické hory doslova protkány. Právě kombinace rozmanité přírody, bohaté historie a poznávání méně známých turistických destinací je tím, co dělá Jiráskovu cestu tak zajímavou.

Naše putování zahajujeme v Broumově v pátek ráno a stejně jako při výletu po Zlaté stezce Českého ráje plánujeme jít stylem spaní na chatách s minimální výbavou. Znamená to tedy batoh Inov-8 Adventure Lite 15, ve kterém mám nepromokavou bundu Rab Phantom Pull-On (tu mám však po většinu výletu na sobě), čelovku Fenix HR51R Ruby, pro případ že bychom docházeli za tmy, náhradní triko, kraťasy a ponožky na těch pár hodin pobytu na chatách, litr vody a klasicky pár margotek, jesenku, gumové medvídky a slané arašídy. Snídaně, obědy, večeře a dokoupení zásob zvládneme ve městech a na chatách, takže i můj 15ti litrový batoh je na celý výlet zbytečně velký. Kolega zvládá celou akci s běžeckou vestou.

Po celonočním dešti alespoň ráno neprší, nicméně nízké šedé mraky nad Broumovskými stěnami jsou jasným ukazatelem, abychom si naplno užívali počasí bez deště dokud to jenom jde. Po celkem prudkém výšlapu do stěn se na chvíli zastavujeme u kaple Panny Marie Sněžné a chaty Hvězda, která je ale před devátou ranní stále ještě zavřená. Broumovské stěny jsou nádherným místem, avšak Jiráskova cesta jimi pouze rychle prolétne, takže kdo by je chtěl poznat více, bude to chtít rozhodně delší výlet. Přes Polici a Bezděkov nad Metují se dostáváme do Hronova, Jiráskova rodiště.

Alois chodil tento úsek pravidelně, jelikož se sám často pěšky vracel na svátky z Broumova, kde studoval na gymnáziu, do rodného Hronova. Nutno poznamenat, že mladý Alois též  dokázal něco ujít, neboť celý úsek má přibližně 22 km a vede zábavným místy technickým terénem skalních stezek, lesních a polních cest i po zpevněných komunikacích. Jít celý úsek například v závějích zimy 1865 taky asi nebylo úplně zadarmo.

Z Hronova do Náchoda to zvládáme ještě v mírném dešti, ale v Náchodě se dává do deště prudkého, takže se na hodinu schováme do restaurace na oběd. Nicméně ani po hodině se na intenzitě deště nic nemění , a proto vyrážíme dál ve směru na Jiráskovu chatu a na Dobrošov. Původní plán, podívat se na první z několika dělostřeleckých tvrzí na Jiráskově cestě, bere kvůli mlze a minimální viditelnosti za své, a tak pokračujeme dál k Peklu u Nového Města nad Metují. Odtud vede cesta většinou po zpevněné cyklostezce údolím Olešenky. Nijak velká zábava to není, ale aspoň se dá jít trochu rychleji.

Jakmile se vyhrabeme z údolí, dostává se nám na otevřených loukách za Novým hrádkem krásných mlžných rozhledů do okolní krajiny. Viditelnost přibližně 30 m je pouhým potvrzením ne zrovna příznivého počasí prvního dne, aspoň však neprší. Nejsvětlejší moment přichází až kousek před Olešnicí v Orlických horách, kde má otevřeno místní pivovar Agent. Hosté tu nejsou sice žádní, ale několik místních si nechává čepovat pivo do pet lahví. Následujeme jejich příkladu a na cestu si tak bereme půllitr čepovaného do ruky.

Na energii z výborného piva zvládneme hravě výstup na hlavní hřeben Orlických hor na Vrchmezí odkud už je to jenom kousek na Šerlich a Masarykovu chatu, kde máme první den ubytování. Docházíme opět za deště. První den jsme z Jiráskovy cesty ukrojili 60 km a pokud jsme si mysleli, že bylo počasí špatné, druhý den nás měl vyvést z omylu.

Jiráskova  cesta na hřebeni Orlických hor

Celonoční bubnování deště do střechy Masarykovy chaty na ráno neslibovalo zrovna nádherné východy slunce a přesně tak se i stalo. Při příjemné teplotě 10°C vyrážíme před osmou ráno. Prší. Chvílemi drobněji, chvílemi silněji, ale vytrvale. Už teď můžeme prozradit, že déšť nakonec ustal v pět odpoledne a pokud se nám počasí prvního dne zdálo mizerné, museli jsme naše hodnocení po druhém dni přehodnotit. Jiráskova cesta na hřebenu Orliček tolik zábavy přeci jenom nepřináší. Většinou se jedná o asfaltovou cestu zpestřenou na Velké Deštné a Anenském vrchu rozhlednami, které ale za daných podmínek mlhy a deště nemají moc smysl.

Úsek mimo asfalt kolem Tetřevce, Homole a Kunštátské kaple je po několikadenních deštích pod vodou do té  míry, že boty skoro zůstávají v hlubokých kalužích vody a bahna, a tak je jediným světlým místem celého hřebene Orlických hor bufet na Pěticestí, kde si dáváme čaj s rumem. Pan provozní si posteskne, že tu za poslední tři dny, kdy pořád prší, neměl moc lidí a to ještě neví, že podobné počasí potrvá i dalších několik dní. Nám  naopak minimum lidí v horách spíše vyhovuje. Za slunečného počasí bychom tu takhle příjemně sami určitě nebyli. Za celou dobu potkáme na hřebeni jenom jednu větší skupinu odvážlivců mířící na Masarykovu chatu.

Další lidé jsou vidět u tvrze Hanička a na další duše narážíme až uvnitř Orlické chaty nedaleko Zemské brány, kde si dáváme pořádný oběd. Pan hostinský dává rád pořádné porce, a tak před námi přistanou plné talíře svíčkové a moravských vrabců s osmi knedlíky doplněnými dvěma pivy a panákem rumu. Doplnění kalorií je super, ale návrat do deště je slabší. Maličká naděje, že by třeba mohlo přestat pršet se rozplyne, jakmile vylezeme ze dveří chaty ven. K dešti se přidal i vítr, a tak je asfaltový úsek kolem Českých Petrovic a Mladkova ještě zábavnější. Do lesů se zpět schováme až v okolí Suchého vrchu, kde míjíme další dělostřeleckou tvrz Bouda a po chvíli dorážíme až na samotný Suchý Vrch. Výhledy z rozhledny opět vynecháváme, přestože již po celém dni přestalo pršet. Mlha nicméně stále nemizí.

Ze Suchého vrchu je to co by kamenem dohodil do Jablonného nad Orlicí, kde máme další ubytování. Náš příchod do Jablonného rozhodně nevypadá triumfálně. Nohy bolí, energie je málo a večer zvládám jenom večeři a pak rychle spát. Nicméně 60 km padlo i druhý den, a tak nás poslední den čeká jenom něco přes 40 km.

Závěr v okolí České Třebové a Litomyšle

Třetí den zahajujeme v dešti, naštěstí jenom drobném dešti. Orlické hory jsme již opustili a dnes nás čeká trochu jiný charakter krajiny Podorlické a Svitavské pahorkatiny převážně na sever od Lanškrouna a kolem České Třebové. Kousek za Jablonným mezi Bystříčkem a Kalhotami je potřeba zvládnout dvoukilometrový úsek po asfaltu, ale pak již Jiráskova cesta přejde na příjemné polní a lesní cesty. Na poutním místě Mariánská Hora si dáváme krátkou přestávku, po níž pokračujeme k Třebovským stěnám. Pršet již přestalo, ale potoky vody a hluboké kaluže prakticky na všech cestách potvrzují prohlášení hydrologů, že půda je nasycená.

Výšlap na Třebovské stěny je kvůli popadaným stromům místy pomalejší, ale po zdolání hrany stěn už následuje pouze pohodlný seběh do České Třebové. Zde si dáváme oběd a místního Kohouta jedenáctku v pivovaru Faltus a pokračujeme na dominantu nad Českou Třebovou, Kozlovský kopec. Zdejší rozhlednu vynecháváme ze stejného důvodu, jako jsme vynechali všechny rozhledny na Jiráskově cestě. Pršet sice přestalo, ale mlha je nad 500 m nadmořské výšky prakticky všude. Rovnou tak pokračujeme do Litomyšle, kdy si při seběhu do vsi Strakov užíváme to, co jsme si užívali po většinu celého výletu. Potoky vody a hluboké kaluže. Litomyšl nás nakonec přivítá šedou těžkou oblohou, ale bez deště, mlhy nebo větru, takže je tady vlastně docela hezky. Na zdejším náměstí si vyfotíme začátek červené turistické trasy, který by se dal chápat jako konec celé Jiráskovy cesty a upalujeme na nádraží, odkud nám jede vlak na Prahu.

Všehovšudy jsme nakonec za tři dny urazili 165 km a i přes mizerné počasí, které nám panovalo, bych Jiráskovu cestu každému doporučil. Stále ji považuji za jednu z nejlepších dálkovek u nás díky její rozmanité krajině, zajímavé historii a spojení s osobností Aloise Jiráska. Výlet by byl určitě lepší za svítícího sluníčka a modré oblohy, nicméně i déšť a mlha k dálkovým pochodům patří. Na Jiráskově cestě jsme tak aspoň mohli okusit tu méně fotogenickou a na motivaci trochu náročnější část dálkových pochodů a nutno uznat, že měla taky něco do sebe.

Míra