Po nemoci a po dlouhé cestě jsem docela unavený a tak se budím až před 7 hodinou. Nevadí, spánek je důležitej. O něco horší je fakt, že můj strach z kondenzace vlhkosti se potvrdil. Hned jak otevřu oči vnímám kapky vody na plachtě nad sebou. Jen jen odkápnout. Brzo na jaře a na podzim, kdy je přes den teplo, protože sluníčko má sílu, ale v noci klesá teplota k nule nebo pod nulu, potřebuje z ochlazujícího se vzduchu “vypadnout” obrovské množství vody. To samé platí pro vlhkost z vašeho dechu. Když ještě spíte někde v dolíčku u vody, je to peklo. Nepomůže žádný typ stanu ani tarpu. Opatrně si klekám a balím spacák do nepromok obalu, abych na něj při dalším balení nesklepával vodu. Mám rád, když moje peří zůstává dokonale suché. Vysoukám se ven a snažím se ze stanu vytahat všechno tak, aby to zůstalo co nejvíc suché. Potom ručníkem vnitřek asi půl hodiny vytírám a ždímu, než stan nechám na sluníčku trochu oschnout. 

Jsem tak natěšený vyrazit, že ani nevařím obvyklou snídaňovou kaši a jen polykám dvě Tatranky. Chvíli ještě kecáme s Jardou, dost ho zaujaly moje lehoučké věci a je z toho nadšený. Venku tráví hodně času, ale prý ho ještě nenapadlo, že by něco takového existovalo 🙂 Já mu na oplátku musím vyseknout poklonu, do jakých dobrodružství se sám v tomhle věku pouští.

Nakonec je skoro 9 hodin, když nahazuju batoh a vyrážím. Za světla si procházím úplný “konec světa” – posledních pár domečků Nové Sedlice. Je  vidět, že tady moc peněz není a vypadá to jak u nás v pohraničí Orlických hor před 40 lety. U každého domečku nějaký staroušek okopává zahrádku, mládež utekla do města. Pro mě jako lufťáka to má atmosféru a užívám si nostalgický pocit návratu v čase, ale žít tady nebude zrovna pohodička.

Z rozjímání mě vytrhává konec asfaltky a cedule u vstupu do Národního Parku Poloniny. Děsně se mi líbí, že kromě informačního “kiosku” je u cesty velká dřevěná cedule a v ní vytesáno “Desatero milovníků přírody”. Za mě tohle funguje mnohem líp, než obrovská nástěnka plná zákazů a příkazů. S tímhle se člověk může tak nějak zosobnit. Tomuhle já fandím.

Začínám fest stoupat. Nějak se na ten Kremenec 1221 m.n.m. musím dostat. Hned od začátku se jde krásným bukovým lesem v plné síle. Do toho prosvítá větvemi slunce. Idylka. O to větší šok přichází po pár minutách, když narážím na oblast, kde se evidentně dost nevybíravě těží a cesty jsou úplně rozježděné. Jak je tohle možný? Na jednu stranu se rozdávají pokuty za to, že rušíte zvěř a poškozujete přírodu, když si lehnete pod širák do listí a bez rozdělání ohně přespíte a na druhou stranu tady řádí chlapi s motorovkama, a místo koní tahají dřevo obří buldozery a vyvážečky. Jsem dost naštvaný.

Bohužel ještě netuším, že to je ve slovenský národních parcích a CHKO běžná, každodenní realita a budu s tím bojovat téměř obden. Desatero milovníků přírody zkrátka oslovuje pouze milovníky přírody. Milovníci peněz to mají jinak.

Ještě štěstí že prales Stužica – přírodní památka UNESCO – je ve strmé rokli, kam se s touhle technikou nedostanou. Zapomínám na nespravedlnosti lidského světa a už zase si tu parádu kolem užívám. Dole v říčce si nabírám docela dost vody. Normálně tolik nenosím, ale nejdřív si potřebuju ověřit v jakém stavu jsou v mapě značené studánky a prameny, než začnu nosit svůj standardní necelý litr a pravidelně doplňovat. Pár pramenů by přes den mělo být. 

Do kopce mi to moc nejde. Na to nejsem zvyklý. Možná měla doktorka pravdu a měl bych spíš odpočívat. Uvidíme za pár dní. Příroda a pohyb mi dělají dobře. Stoupání na Kremenec mi nakonec dalo docela zabrat. Na vrcholku je dost živo. Hlavně poláci, pár ukrajinců. Našinec žádný. Zajímavý pocit, stát na nejvýchodnějším bodě našeho “západního světa”. Rychle se fotím a natěšeně uháním dál.

Čeká mě další překvapení – cesta po hranici je do široka rozježděná od čtyřkolek pohraničníků, a to jsme v národním parku. Sakra, jaký má tohle význam? I kdybych byl nahluchlý idiot, co chce ilegálně přes hranici, tak mi dojde, že když na kilometry daleko slyším řvoucí čtyřkolku, že se mám schovat a pokračovat v cestě až zmizí… Asi se musím víc soustředit na to hezké kolem 🙂

Hřebenové louky a občasná vrcholová skaliska skýtají nádherné rozhledy (pro zvětšení fotek klikněte).

Bučiny po celé severní hranici s Polskem jsou parádní. Ale ještě lepší jsou občasné vrcholové planiny – louky, kde se střídá vysoká, žlutá tráva a barevné borůvčí. Takhle nějak jsem si Poloniny na podzim představoval. Cesta předemnou se vlní po hřebeni, mám bezva výhledy. Za celý den potkávám jen pár turistů, kteří si vyběhli z vesničky v údolí sem na hřeben jen v rámci jednoho dne a odpoledne partičku studentů na přechodu Polonin. Chtějí dnes nocovat jako já v Ruském sedle, ale nejdou úplně nalehko a tak je nechávám za sebou i když se dost zastavuju a kochám se. Jak se tak rozhlížím, tak mi přijde, že ta nejlepší část Polonin – nejvyšší holé a chvílemi skalnaté hřebeny jsou spíš v Polsku a na Ukrajině. Pokud bych se sem někdy vracel, tak bych to určitě vzal přes Ukrajinu a Polsko.

Během pár hodin po poledni zjišťuji, že většina pramenů tady nahoře, v blízkosti hřebene je bez vody. Trochu se to dalo čekat, je podzim. Jen je trochu zarážející, že zatímco téměř celé Československo trpělo suchým a parným létem, tady si místní stěžovali na katastrofální léto bez turistů, protože bylo stále zima a pršelo… tak nevím. Jisté je, že vody bude málo. Ještě že jsem si pro jistotu nabral víc. Takhle dorážím do Ruského sedla sice žíznivý, ale pořád v dobrém stavu. Tady je pramen spolehlivý a chladná voda tak dobrá! Vím, že partičce za mnou bude ještě chvíli trvat než dorazí a tak se můžu i celý dobře umýt. Mám rád, spát opláchnutý od soli 🙂

I když je tu “útulňa” – malá dřevěná boudička, v tomhle případě s podkrovím, tak si lehám venku. Mám to tak nějak radši a přenechávám nocleh s myškama partě za mnou. I když je to jen bouda bez jakéhokoliv vybavení, prostě jen stěny, střecha a dveře, tak vím, že tam myši budou. Vždycky tam jsou. Vědí, že lidi přinesou jídlo a pak celou noc řádí, nenechají nikoho spát, hodují a ráno máte všechno, co jste si nepověsili na tenký dlouhý špagát rozkousané… 

Děcka nakonec doráží až když se smráká. Dělají oheň a tak se k nim na hodinku přidávám. Jsou to studenti všech možných oborů a jdou se vyvětrat než jim začne semestr. Fajná společnost.

Když si jdu lehnout, vyháním od batohu myšku. Zapomněl jsem v boční kapse obal od Tatranky. Sakra, školácká chyba. Jinak mám vždycky všechno jídlo a odpadky pobalené a pověšené na strom. Nespí se mi ideálně, fouká dost silný vítr. Ráno mě budí šumění deště v korunách stromů nademnou. Na mě nějaká propadne jen výjimečně. Než se bleskově sbalím, je po všem. Zase je docela pozdě. Při balení zjišťuji, že mi myška stihla tu boční kapsu batohu cestou k voňavému obalu rozkousat. Ach jo.

Opět nabírám o něco víc vody a vyrážím dál. Docela to odsejpá, nekonečný bukový les je velká paráda. Kolem poledního se přidávají i obrovské jedle. Chvílema je to skoro prales. Na pasekách jsou tuny ostružin. Stejně jako včera je to dost nahoru dolu a překvapivě brzo mě bolí nohy. Přitom včera jsem šel jen něco přes 30 km.

Tenhle nález mě při sběru ostružin krapet zvedl tepovku!

Dávám si obídek na samotě v sedle Balnica. Vede sem turistická úzkorozchodná železnice. Trefuji se mezi dva příjezdy parního vlaku, takže nikde ani noha a vychutnávám si na sluníčku na zápraží srubu skvělou fazolovku od místního “poustevníka”, který tady provozuje bufet.

Zatímco se bavíme, zvládne přetřídit dvě popelnice odpadu, který tam turisté odložili a všechno rozdělit na recyklaci. Tohle nemůže být polák:-) Abych chlapíka trochu podpořil, koupil jsem si bohužel k polívce i pivo. Teda ne pivo, ale Zubra… Ten mě totálně odrovnává. Jdu jako mátoha a po 20 minutách, napůl v mrákotách, vytahuju Tyvek a lehám si. Hodinový šlofík mě staví na nohy a pokračuju dál. Potřebuju docela uhánět, protože další voda mě čeká až večer v kempu. 

Na noc se ukládám v Lupkovském průsmyku. V podstatě hned u rozcestníku stojí legračně malá boudička – útulňa. Výškou jako stan. Dovnitř jen nakouknu, ale radši budu spát venku. Dost se ochlazuje a už teď večer je docela rosa, takže volím stan. Jsem docela rozmrzelej, že pro vodu musím skoro půl kilometru dolů. Dneska mám dost, přitom padlo jen průměrných 36km. Malinko mě probouzí zpátky k životu, když se z lesa vynořím u obrovského železničního tunelu. Takhle vysoko v horách a v džungli jsem takovýhle megalomanský, komunistický monstrum nečekal. Aspoň, že ta voda tu je. Nabírám plnou kapacitu – 3 litry, piju co se do mě vejde a škrabu se zpátky do sedla. Dávám si pořádný jídlo a rychle do spacáku.

Ráno mě budí sluníčko, to mám rád, a podivné hučení. Připomíná mi to bzučení včelího úlu. Ten tady ale určitě není. Lezu ze stanu a zjišťuju, že dva metry za ním je v zemi vosí hnízdo s pořádným provozem. Jak jsem přišel pozdě večer a už bylo zima, tak byly ty potvory zalezlé. Teď je sluníčko probudilo a lítaj jak pominutý. Vracím se do stanu, oblíkám na sebe všechno co mám, ať jsem cháněnej, beru věci na uvaření snídaně a pomalu kráčím dost daleko si v klidu navařit a sníst snídani. Plán je takovej, že si zajdu všechno sbalit tak, aby zbyl venku jenom prázdný stan a ten pak s batohem na zádech shodím a sbalím. Kdybych vosám takhle blízko vadil a pustily se do mě, tak se stanem v náručí uteču a pobalím ho až v bezpečí. Docela vzrůšo. Nakonec mě vosy nechávají všechno pobalit a v klidu odcházím. 

Dneska to docela frčí a jde se dobře. Nevím, jestli za to může ranní porce adrenalinu s vosama, nebo už se začínám rozcházet. Zahaju pěknou hraniční pěšinkou v pralese Palota (Palotská jedlina – PNR jedlových bučin) – mix krásných starých buků a obrovských jedlí podrostlých kapradím. Následuje vojenská pozorovací věž z období druhé světové války (momentálně skvělá pro pozorování hustých korun okolních buků) a obídek u “vodojemu” s jedinou dobrou vodou dneska. Nebyla ovšem vůbec zadarmo – člověk musí najít v zemi vybetonovaný vodojem, dírou se do něj spustit, vodu nabrat a vysoukat se ven. Není to náročné, ale tělocvik to trochu je. Beru si docela dost vody, abych nemusel dojít až k další vodě a pak hledat nocleh. Chci se svalit někde v lese, kde se mi  bude líbit. Odpoledne pokračuju přes Haburské rašeliniště, to je docela změna – po prudkých kamenitých klesáních a stoupáních a krásných bučinách je tady najednou chvíli placka, krásná travnatá “loučka” s dřevěných chodníčkem a pak doslova tunel pod větvemi vrb.

Když se dostávám znovu do lesů, začínají se na hřebenech objevovat vojenské cintoríny – malé hřbitovy vojáků padlých v horách. Překvapivě ani ne během druhé světové války, ale už z konce 19. století, a z I. světové, kdy carské Rusko zkoušelo, co by si mohlo od Rakouska-uherska “vzít”. Mám z toho docela husí kůži. Zaprvé se začíná šeřit a zadruhé jak jsem tu úplně sám, tak na mě doléhá tíha osudu těch kluků, kteří tady za svoji zemi pokládali životy. Na obou stranách. To je na válce naprosto šílený, že někde tisíc kilometrů odsud, řekne po neomezené moci prahnoucí, vládnoucí psychopat (nebo celá parta takhle nemocných lidí) nějakýmu tátovi od rodiny, že ty národy támhle za kopcema jsou vlastně jeho nejhorší nepřátelé a že je potřeba tam vletět… A ten musí jít a snažit se zabít co nejvíc něčích synů a tátů od rodin tam, kde mu určili… Najednou se tady masakrujou miliony lidí a ten kdo jakože vyhraje (nebo jen vydrží umírat dýl a je schopnej obětovat víc), tak pak píše historii a bere se, že to tak bylo správně a nebýt toho slavnýho vítězství, kde bychom byli… člověk má takhle sám v lese na přemýšlení dost času a s každým takovým hřbitovem docházím ke stejnýmu závěru – že to přece nedává žádnej smysl! Ve válce prostě není vítězů…

Spát vedle těhlech ztracených, neutěšených hřbitovů se mi vůbec nechce… uháním až na vrch Beskyd a ukládám se jen tak do listí, do dolíčku mezi stromy. Strašně rád spím mezi velkýma stromama a dnes se mi spí skvěle. Už nejsem tak zničený jako první dva dny a mám pocit, že se opravdu rozcházím a půjde to. Taky se těším zítra na Dukelský průsmyk a dokončení první “etapy” svojí cesty. Konečně budu na začátku SNP.

Ráno není tak hezky jako bylo v předchozích dnech. Je nízká oblačnost. Trochu mě to štve, těšil jsem se na rozhledy z věže na Dukle. Dojezd na Duklu není moc zajímavý. Hraniční cesta je blátivá a rozježděná od těžby a čtyřkolkářů. Rozhledna na Dukle je MONSTRUM.

Komunisti prostě vědí, jak to zařídit, aby se člověk cítil malý a nevýznamný. Moje naštvání na počasí a oblačnost mě opouští, když zjišťuju, že je pondělí a rozhledna jako součást muzea je tudíž zavřená. Pročítám aspoň okolní nástěnky, abych dohnal svoje mezery v dějepisu. Potom už uháním směr památník a k první červené značce SNP. Dál už se budu držet oficiální Cesty hrdinů SNP.