Konečně se nám daří vyjít dle mých představ – o půl 7 už šlapeme podél krásné řeky La Romanche. Ze všech stran do ní stéká voda z okolních kopců a kocháme se všudypřítomnými vodopády. Stoupáme až k chatě Alpe de Villar odkud je krásný výhled do zaříznutého údolí ve kterém se kroutí řeka. Všude jsou parádně rozkvetlé louky. Stoupáme až do sedla Col de Arsine – 2348 m n.m. Ze sedla pak šlapeme pěknou pěšinkou podél rozvodněných potůčků, které na konec musíme i přebrodit, protože zjišťujeme, že jsme na špatné straně.

Ze sedla nás čeká delší sestup krásným údolím do kterého se slévá voda ze všech okolních kopců a vytváří tu nádherné laguny a jezírka zbarvené do mléčné barvy. Tenhle úsek je jednoznačně zatím nejkrásnější z toho co jsme tu viděli. Do teď jsme od rána nepotkali jediného živáčka, čím víc se ale blížíme dolů, tak se začínají trousit jednodenní výletníci. Podél řeky sestupujeme modřínovým lesíkem až do městečka Le Monetier les Bains. Poslední kilometry do městečka jdeme hodně rychle, protože si chceme v městečku nakoupit jídlo a máme obavu, aby Francouzi zase neměli všechno zavřený. Blíží se totiž 11 hodina. Krámek s bagetami i sýrárna jsou otevřeny, jsme zachráněni ?.

U řeky dáváme obědovou pauzu a pozorujeme kajakáře na řece. Naprostá idylka. Z městečka nás pak čeká 900 výškových metrů zase nahoru. Šlapeme jen ve dvou, námořník si jde svým tempem a bude asi tak hodinku za náma. Koukám na značení a zjišťuji, že šlapeme část po trase Via Alpina – tahle věc mě taky dlouhodobě láká. Moc se s tím nemažeme a svižným tempem jsme za hodinu a půl v sedle Col de Eyuchada – 2425 m n.m. Jsme ale vcelku znechucení, ve velkým tu totiž řádí bagry a staví se tu lanovky. Škoda, mohlo to být hezký místo, ale člověk musí všechno zlikvidovat…

Ze sedla sestupujeme 1200 výškových metrů po serpentinách do údolí. Z této strany je výhled parádní. Odsejpá to celkem rychle a za chvíli se už koupeme dole v řece. Příjemné zchlazení. Čeká nás ještě poměrně nudný sestup až do městečka Valouise. Pár úseků je po silnici a čím jsme níže, tím je větší vedro. Už nejsme úplně svěží jako ráno.

V místním obchodě dokupujeme zásoby, protože příští 2 dny nic nebude. Asi 2 km za městečkem nacházíme hezký plácek v lesíku nedaleko řeky. Tady stavíme tarpy a koupeme se v řece. Vaříme večeři a zalézáme pod tarpy, už tradičně se blíží bouřka. Námořník došel 3 hodiny po nás a spí ve městě.

Celou noc pěkně lilo, děláme snídani, balíme a chvilku po 7 h už šlapeme. Přichází nám sms od námořníka, že končí. Má ostruhy, záda furt bloklý a předchozí den s velkou porcí kilometrů ho oddělala. Vrací se tedy do Le Bourg de Oisans a bude si dělat kratší výlety.

Dnes nás čeká nejvyšší bod celého treku. Mírnějším stoupáním pokračujeme podél řeky L Onde. Včera nás jeden Francouz ve městě varoval, že je nahoře dost sněhu a máme radši popojet o kus dál autobusem. Díky, ale my si to celý projdeme pěkně po svých. Stoupáme 1500 výškových metrů nádherným kaňonem, nikde ani živáčka. Koukáme na zasněžené vrcholky před námi a jen tipujeme kam asi povedou naše další kroky. Potkáváme pouze pastevce se stádem ovcí. Zdraví nás a usmívá se. Pohodář… Po chvíli pak míjíme zřejmě jeho chatu – je zajímavě zapuštěná ve skále.

Čím jsme výš, tím se terén zhoršuje. Místy úplně ztrácíme „stezku“ kamením. Přichází velké suťoviště, pak už pár menších sněhových polí a rozbahněných, břidlicových svahů. Pod sedlem nás čeká traverz sněhem. Pomáháme si zkrácenýma hůlkama, které používáme jako cepín. Výstup nám dá celkem zabrat, ale ve 12 h jsme už v sedle Col de Aup Martin – 2756 m n.m.

Hned ze sedla pokračujeme traverzem do dalšího sedla. Všude valí voda a procházíme i pod menším vodopádkem. Ze se dla Col de la Cavalle nás čeká dlouhý, technický sestup 900 výškových metrů dolů až k chatě Refuge Chaumette. Místama běžím a cca za hodinu jsem dole. Petr se drží a je kousek za mnou. U chaty je několik jednodenních výletníků. Zabíráme tu lavičku a plácek na trávě, kde sušíme spacáky, tarpy atd. Dáváme tu i něco k jídlu. Zase se začínají dělat mraky, vypadá to na bouřku. Začínám koukat do mapy kam bychom mohli dojít a pohrávám si s myšlenkou, že to ještě napálíme nahoru a zkusíme dojít co nejdál.

Rozhodnuto, vyrážíme do sedla Col de Gouiran – něco přes 2600 m n.m. Na ukazateli od chaty je čas do sedla 2 a půl hodiny. Hrneme to v hodně rychlém tempu a v sedle jsme za polovinu času. Všude okolo jsou černý mračna, ale zasekly se na kopci vedle, máme štěstí. Rychlý seběh dolů a zase zpátky do sedla v 2500 metrech. Z něj zase dolů a opět nahoru až do sedla Col de Valonpierre – 2595 m n.m. Je to stíhací jízda, okolo černý mraky a my tu lítáme jak blázni. Z posledního sedla pak seběh do 2290 m n.m. k chatě Valonpierre. Uf, dali jsme to. Hodinu po našem doběhu přichází brutální bouřka a lije celou noc.