Pátý den zahajujeme sestupem do kaňonu Barak. Ten představuje nádhernou podívanou, kdy se stěny kaňonu zařezávají do okolních pískovcových skal a při tom padají do 100 metrové hloubky. Leč i zde narážíme na stejný problém jako při kaňonu Vardit. Hned druhá prohlubeň je plná vody, kde dna nedohlédne, a třetí prohlubeň vypadá ještě větší a hlubší. Plavání s batohem opět zavrhujeme, a znovu tak volíme alternativní trasu kolem kaňonu, která je i zde.

Etapa pátého dne nabízí opět převážně rovinu a široká vádí. Zpestřením nám jsou pouze jezdci na čtyřkolkách a výprava několika terénních aut. Za celý den potkáváme pouze dva kluky, kteří si vzali stopa do pouště a jdou se projít. Při tom se nás na jedné křižovatce ptají, jakým směrem co je. I tak se dá procházet poušť. Za poslední dny výrazně ubylo lidí, které na stezce potkáváme. Po davech z prvního a druhého dne jsou poslední dobou typičtí pouze jednotlivci.

Ke konci denní etapy docházíme ke starověké památce Moa. Moa bylo původně nabatejská obchodní stanice založená ve 3. století př. n. l. na jedné ze dvou větví známé Kadidlové stezky. Ta představovala jednu z nejdůležitějších starověkých obchodních cest mezi Asií a Evropou. Stezka začínala v přístavech v dnešním Jemenu a přes území Saúdské Arábie vedla až do Jordánska, kde se dělila na dvě větve. První větev přecházela Negev až ke Středozemnímu moři do přístavu v Gaze, druhá vedla přes Damašek k moři v Libanonu.  Hlavními obchodními artikly byly koření, myrha a kadidlo. Moa je jednou z památek připomínajících první větev Kadidlové stezky a byla první obchodní stanicí v Negevské poušti na cestě do Gazy.

Když už jsme u té historie, můžeme si ještě vysvětlit, kdo to byli ti Nabatejci. Nabatejci bylo původně nomádské arabské etnikum, které od 4. století př. n. l. postupně získávalo kontrolu nad obchodními stezkami s myrhou, kadidlem a kořením mezi Arabským poloostrovem a Středozemním mořem. Díky ziskům plynoucím z obchodu se Nabatejci postupně usazovali, začali se více věnovat zemědělství a vystavěli řadu obchodních stanic a měst, z nichž nejznámějším je slavná Petra v dnešním Jordánsku. Nabatejské království dosáhlo svého vrcholu v prvním století našeho letopočtu, kdy byla Petra důležitým centrem obchodu mezi Rudým mořem a Jemenem a Nabatejci jedním z nejsilnějších zdejších etnik. Nabatejské království nakonec zaniká ve druhém století našeho letopočtu, kdy jej římský císař Traianus připojuje k římské říši jako provincii Arabia.

Den zakončujeme v mošavu Zofar, kde si chceme koupit Fantu nebo pivo. Bohužel je sobota a jediný obchod je zavřený. Našich smutných výrazů si nejspíš všimne kolemjdoucí paní, která nás pozve do komunitního centra na kávu. Ukáže se, že v Zofaru studují zemědělství spolu s praxí studenti z Afriky a jihovýchodní Asie. Zrovna mají nějaké školení, a proto je komunitní centrum otevřené. Jak jsme si stačili všimnout, pěstují se v Zofaru rajčata a na něco se využívá i spousta palem. Po dobré kávě a krátké diskuzi o všem možném, dáváme paní i studentům sbohem a vydáváme se stanovat pár set metrů za Zofar. Pátý den jsme ušli nakonec 38 km.

Šestý den zahajujeme nejlépe, jak můžeme. 8 km od Zofaru je vesnice Sapir. Oproti Zofaru vypadá mnohem honosněji s novými budovami, dětskými hřišti a autobusovým nádražím. Hlavně je zde ale otevřený obchod, kde si konečně kupujeme Fantu na energii a snídani. K té si dáváme něco na způsob bureku plněným rajčatovým protlakem. Takto vydatnou snídani jsme tu ještě neměli (obvykle máme jeden flapjack) a nutno uznat, že energie z výjimečné snídaně je znát po celý den.

Po snídani se vydáváme dále na cestu. Etapa šestého dne je naštěstí zcela odlišná od předchozích dnů. Vrátili jsme se zpět do úzkých vádí obklopených skalními stěnami a opět stoupáme na jednotlivé vrcholky nebo hřebeny. Cesta jde pěkně nahoru dolů a to bylo po rovinách předchozích dnů vskutku potřeba. Z hlavních bodů nejprve obcházíme horu Yahav a širokým vádí se dostáváme k nocovišti Yahav. Zde si dáváme oběd a pokračujeme k  vyschlým vodopádům Geled, následně vystupujeme hřebenem pod vrchol Mi’far Maok a končíme pod vrcholem hory Saharonim, odkud sestupujeme k nocovišti. Obzvláště výhledy v okolí hor Yahav a Mi’fat Maok jsou úchvatné.

Se zábavnějším charakterem stezky se na ní opět objevují i lidé. Potkáváme asi sedm skupin a pár jednotlivců a všichni, zdá se, jdou delší přechody. Skupinku tří slečen ochotně fotíme a na oplátku fotí ony nás. Trochu se diví, že celou trasu jdeme v běžeckých botech. Naše tvrzení, že v běžeckých botech je to lehčí a rychlejší, je příliš nepřesvědčí, ale když se dozví, že stejný úsek jdeme o polovinu rychleji než ony, uznají možné výhody.

Krásná krajina, lehčí batohy, lepší snídaně a litr Fanty v záloze nás nakoply k celkovým 47 km. Svoje udělalo i počasí. Většinu dne bylo pod mrakem, dopoledne dokonce trochu pršelo a teploty se drželi pod 20°C. Za takových podmínek se šlo parádně, jediným problémem byl dosti silný vítr na hřebenech a jednotlivých vrcholcích. Při podobném počasí se to dá i v poušti zvládat s vodou bez problémů. Na úsek 63 km nám vystačilo 5,5 litrů vody. Být však teploty nad 25°C, jasno a bezvětří, všechno by vypadalo jinak.

Pokračování ZDE