Druhý den měl přeci jenom jednodušší charakter než ten první. Už to nebylo pouze nahoru dolů, poměrně dlouhé úseky byly i po rovině. Vstáváme již o půl šesté a celkem nás překvapuje, že i ostatní stany na tábořišti jsou už taky vzhůru a připravují se na cestu. Lehce po šesté vycházíme a po pár kilometrech zdoláváme první ostřejší stoupání dne. Při sestupu potkáváme skupinku trekařů, která zdolává Izraelskou národní stezku od severu k jihu. Jdou ji sice po etapách a ne v kuse, ale i tak jim už zbývá necelých 30 km do konce, takže jim přejeme hodně štěstí a šťastné dokončení trasy.

Po necelých 10 km docházíme k přistavené cisterně s vodou, kde se převlékáme do dlouhých rukávů. V Negevské poušti je nutný dlouhý rukáv – kalhoty i triko (alespoň na začátek, než si tělo zvykne). Byť teplota není až tak vysoká, tak slunce pěkně pálí a spálená lýtka a ruce (přestože jsme použili krém) byly jasným signálem, že v krátkém rukávů to tu nepůjde.

Vrcholem dne je národní park Timna, kam dorážíme kolem poledne. V turistickém centru je naštěstí otevřená restaurace, a tak dáváme hned jedno pivo a na WiFi aktualizujeme blog. Údolí Timna je nejvýznamnější archeologické naleziště v jižním Izraeli a od 80. let 20. století je též přírodní rezervací. Proslavilo se hlavně těžbou mědi, která zde probíhala už v 5. tisíciletí př. n. l. v dobách starověkého Egypta. Díky tomu se tak zdejší měděné doly mohou pyšnit titulem nejstarší měděné doly na světě.

Vedle pozůstatků měděných dolů jsou další archeologickou perlou zbytky svatyně zasvěcené egyptské bohyni Hathor či reliéf znázorňující faraona Ramesse III. Kromě archeologických památek je údolí proslavené též svými pískovcovými skalami, vytvarovanými působením vody a erozí do nejroztodivnějších tvarů. Z těchto skal jsou nejznámější Šalamounovy sloupy nebo skála Hřib. Vzdálenost 25 km pobřeží činí z údolí Timna ideální destinací pro výlet z Eilatu ať už na vlastní pěst nebo v rámci organizovaných výletů, kterých se z Eilatu vypravuje celá řada.

K reliéfu po schodech nahoru jsme se nevyškrábali, hřib jsme taky neviděli, protože k němu byla moc dlouhá zacházka, ale k Šálamounovým sloupům jsme došli. Místo k reliéfu se musíme vyškrábat na vrchol hory Timna, který nám dává pěkně zabrat. Výhledy z vrcholu ale stojí za to. Sestup je též celkem náročný, ale ne až tak dlouhý. Na parkovišti u hranice národního parku dobereme vodu a pokračujeme k poslednímu velkému stoupání dne. 500 metrů stoupání nahoru je po ujitých 35 km lahůdka, ale i tu nakonec zvládneme. Při stoupání potkáváme opět skupiny teenagerů na školním výletě, kteří už mají na jednom z nocovišť znovu připravené veškeré vybavení pro večerní párty. Školní výlety do pouště a následné disko jsou zdá se v Izraeli dost populární. My naštěstí spíme o nocoviště dál, kde není ani noha, takže naplno můžeme konečně užít ticho pouště.

Třetí den se výrazně mění ráz krajiny. Kopce jsou již minimálně a celý úsek se jde spíše po rovině. Velmi rychle se tak dostáváme k bývalému táborů beduínů, který teď slouží jako přístřešek pro turisty. Příjemná slečna, která se stará o tábor, nám přípraví čaj a nabídne čokoládu a chleba. Půl hodiny si povídáme a překvapuje nás, že minulou noc v táboře nocovalo 30 lidí. Pár lidí jsme cestou potkali, ale zbytek, zdá se, jde stejným směrem jako my, od jihu k severu.

Po půl hodině slečně děkujeme za čaj a vydáváme se dál. Cesta je stále rovná a po hodině míjíme v dáli letiště Ovda, kde jsme před třemi dny přistávali. Pak už následuje dlouhý úsek podél silnice nebo přímo na ní s krátkou odbočkou k písečné duně. Posledních šest kilometrů vede trasa opět podél silnice a v bezvětří u rozpálené cesty je vedro dost velké. Nakonec ale již kolem čtvrté dosahujeme cíle dne u občerstvení Shizafon. Etapa to nebyla až tak dechberoucí jako předchozí dny, ale 40 km jsme odešli, takže denní dávku máme splněnou.

Pokud jsme si mysleli, že rovina podél silnice byla třetí den dlouhá, tak čtvrtý den nám ukazuje, že může být ještě delší. Pochodujeme 28 km podél silnice č. 40 vedoucí na Mitspe Ramon. Vlevo i vpravo od silnice a od stezky je všude vojenský prostor a dopadové zóny dělostřeleckých granátů, o čemž svědčí sem tam viditelná bojová technika na obzoru a pravidelně rozmístěné cedule v hebrejštině. Jednotvárnost úseku narušuje pouze pár muzejních tanků u vojenské základny, které si fotíme. Po 15 km nabíráme 7 litrů vody, které nám musí vystačit na následujících 60 km, protože v celém úseku na stezce zdroj vody není. Slunce je naštěstí po většinu dne schované za mraky, a vedro tak není příliš velké. 7 litrů na 60 km by proto mohlo stačit.

Po rovinatých kilometrech přišla změna v podobě širokého vádí, které bylo zakončeno krásným kaňonem. Průvodce uvádí, že během zimy či jara je občas nutné místy kaňonem plavat, protože se v prohlubních vytvářejí tůně. Můžeme potvrdit, že tomu tak skutečně je. Na jednu takovou tůní narážíme a těžce na ní selháváme. Když vlezu po stehna na začátek tůňky s holí metr třicet nedosáhnou na dno, rozhodujeme se pro ústup. Tůňka byla jenom pár metrů dlouhá, ale brodit se možná po krk ve vodě s 14 kg batohem nad hlavou se nám vskutku nechce. Kaňon jde naštěstí obejít alternativní trasou, kterou využíváme. Sice jsme neprošli, ale za pokus to rozhodně stálo.

Táboříme již hodinu před setměním, protože se nám na večer nechce hrnout se do dalšího kaňonu, který je za pár kilometrů. Rovinatý úsek nám umožnil natáhnout krok, a tak nám hodinky ukazují čtvrtého dne ujitých 44 km.

Pokračování ZDE.