Malá velká Tour de France (1.část)

Takový spojovník mezi článkem pro outdoorovou čtenářskou společnost, méně známými
horami a příběhu jejich obyvatel bude svoboda. Svoboda, kterou může pocítit každý, kdo
putuje po zemi i hlubinami svojí duše. A taky svoboda, pro kterou se musí bojovat a trpět,
poněvadž bez ní nemá podle nepoddajných Galů smysl žít. A to pro mě zosobňuje Francie. O
tom bude tenhle článek.

Pod lípou, u níž rozbíjeli své stany již vojáci za náboženských válek, jsem svačil čokoládový
rohlík a croissant. Právě jsem sjel podél Vogéz alsaské vinice pohádkovými vesničkami s
tradiční hrázděnou architekturou (představte si perníkové chaloupky) a uvažoval, kudy
táhnout na Lyon. Na Francii cyklista ocení množství eventuálních tras – je libo turisticky
oblíbených “dálnic” lemujících velké řeky, dálkové trasy přes hřebeny hor, něco pro vrchaře
či snad zarůstající traily v pořádném terénu? Výborně značená je síť “zelených” stezek “des
véloroutes et des voies vertes”, kde mají cyklisté dovoleno terorizovat řidiče zbloudilých
motorových vozidel (odkaz: https://www.af3v.org/).

Vydal jsem se tedy po GTJ (Grande Traversée du Jura; většinou vedly dvě paralelní varianty
pro horská a silniční kola) ke švýcarským hranicím. Jura. Takové alpské předhůří. Ještě nikde
jsem si neuvědomoval tak spokojené krávy. Ani jsem se nemohl divit, jak dobrý sýr tu dělají
(Comté). Nahoru a dolů do Saint-Hippolyte a pak jen pastviny, lesy, vesničky se sýrárnami.
Bavilo mě trénovat si výslovnost na místopisu, kudy jsem projížděl: Trévillers, Damprichard,
Fournet, Blancheroche, Le Barboux, Morteau…

Uvažoval jsem, jestli film Jurský park skutečně souvisí s tímto pohořím a poštěstí-li se mi
nějakého fosilizovaného (živého?!) lézard terrible spatřit. Pokaždé, když jsem na ceduli
letmo přečetl “Jurassic”, to se mnou trhlo, jenže mou představivost zaplácal pouze Jurassic
burger nebo pizza (mmm, základ rajčatová omáčka, mozzarella a přesličky s kousky T-Rexe).
Doporučuji knihu The First Fossil Hunters (není to kuchařka). Jak už jsem zmiňoval,
francouzské sýry jsou prostě fantastické. U Toutatise! A těch druhů. Jeden sýrař na trhu měl
dokonce pro svoje kamembertky takové přihrádky – zleva čerstvé, uprostřed tak akorát,
vpravo se trochu rozjížděly a pak stranou na samotce už ve velmi šedozeleném stádiu.

Prší. Venkovem podél řeky Doubs. Hrad Fort de Joux se vynořuje jako na pozadí Game of
Thrones. V noci má velmi, velmi pršet, nenacházím žádný přístřešek, tak tedy zkusím kemp
“municipal” ve Foncine-le-Haut za ďábelskou cenu 6.66 euro – takže stejně zmoknu, ale
aspoň mám teplou sprchu a dobíjím baterky. Soused ve stanu, Švýcar, jede vysokohorskou
etapu Albertville-Aosta-domů na šestadváce, borec. Jinak kempování ve Francii – kromě těch
skromných, ale dostačujících, obecních “municipal”– přijde docela draho (tři čtyři hvězdy s
bazény, pizzerií, atd.).

Tam, čemu říkáme západní Evropa, ovšem není svobodné kempování či bivakování úplně
vždy legální a tolerované. Člověk neprohloupí, zeptá-li se domorodců, zda by směl někde na
jejich pozemku přenocovat. Nevěřili byste, jak shovívaví a vstřícní lidé dokážou být k úplně
cizím vandrovníkům. V Bavorsku mi týpek na zahradě vysekal místo na bivak nebo ve
Francii, kdy nám už nebe téměř padalo na hlavu, starý děda jen namířil prstem a v jeho
lakonickém LÀ-BAS se tkvělo všecko vřelé v jeho srdci. Tu noc jsem totiž mohl přespat v
garáži na traktory. Jindy jsem se zase utábořil u vysmátého strejdy, “co se chodil dívat a
čůrat” (Pyreneje, citace z deníku). Pro ty, co nechtějí trnout, zda je ráno probudily (dešťové)
kapky, a nahlédli by do “zákulisí” turistického světa, předávám odkazy na komunity, mezi
kterými si “slow travellers”, tedy hikeři a cyklisti, můžou dopředu domluvit místo na spaní. A
někdy nalézt i přátele a dobré společníky.

V Německu jsem vyzkoušel 1NITE TENT (zdarma, bez registrace, kontakt přímo na
hostitele) a ve Francii Welcome to My Garden (předplatné myslím 30 eur, nově se rozšiřující
hlavně v Belgii, Holandsku). Asi desetkrát hustší síť hostitelů se prý nalézá na již zavedené
Warm Showers, ale to bych musel cestovat aspoň rok, abych to všechno využil. Spal jsem na
zahradách, v kůlně, na tree housu, v suterénu, v pokojích pro hosty a jednou kvůli mně
dokonce vystěhovali babičku, abych nemusel spát “jenom” na gauči. Sdíleli se mnou jídlo,
zvali na kulturní akce, povídali o sobě, Francii, životě. Ta setkání byla strašně milá (i když
letmá a často vedená v pseudo-francouzském dialogu) a dojímalo mě, jak se o mne zajímali a
snažili se pohostit. Nechápali to jako formu filantropie, i lidé vcelku usedlí ožívali, když jsem
vyprávěl o cestě nebo naší zemi. Řekl bych, že jsem řadě z nich zvednul v jejich komunitě
sociální status, když jsem je doprovázel na různé festivaly, kde mě každému představovali.

Vzájemně jsme se obohatili. Xenia, starověký zákon o pohostinství (dalece připomínající
tradiční nedělní obědy u babiček, které do vás hrnou knedlíky a bábovku) tkvěl právě na tom
vzrušení poznat neznámé. Zvědavost a obdiv lidí vzbudilo už jen to, že jsem jel na takřka
veteránu (to kolo je starší než já: taťka mě na něm vozil v sedačce ještě dřív, než jsem uměl
pořádně chodit). A když uslyšeli moje ekskuzemoažnparlpafranséboku, byli totálně unešeni:
ty jedeš z Česka? na kole? celou cestu? No a člověku nezbylo než se usmívat. Nebudu zde
vyjmenovávat všechny příhody, ale, sakra, já potkal tak hodné a vřelé lidi, že mi přijde ještě
nyní smutno, že moje srdce, promrzlé Boreásem, se nedokázalo cele odevzdat dobrotě jejich
očí. Myslím, že to byla jejich důvěra v sebe sama, v hodnotu člověka, svoboda a odvaha
podívat se do Noci, kterou jsem na nich tolik obdivoval. (Někdy jsem si je představoval
očima René Goscinnyho nebo Louis de Funèse, což vždycky vykouzlilo na mé tváři ztracený
dětský úsměv.)

Podél Ain se pozvolna měnilo podalpínské klima na středomořské, což se rázem odrazilo i v
architektuře. Městečka na Rhôně klamala dojmem přímořským letovisek, krajina byla
graduálně odpřírodňována, cyklostezka monotónní, a tak jsem ve Valence odbočil doleva,
kde se přede mnou vypínala citadela pohoří Vercors. Po cestě jsem padl na moruše, dobré
znamení. Našel jsem útočiště u Alaina, snad nejsvobodnějšího člověka, co jsem poznal. Asi
jako kdybyste zkřížili Buddhu a Indiana Jonese a zakápli vydestilovaným starořeckým
konceptem kalos kagathos. Putoval západní Čínou, Nepálem, Mongolskem, v jednom ze
“stánů” ho chytli pohraničníci a odseděl si pár dní ve vězení, skoro s dětskou zaujatostí
pozoroval zvířata (bouquetin, neboli kozorožec, se vyskytuje i ve vyšších pásmech Vercors) a
neztrácel takový potutelný úsměv člověka, který ví. Kolik mu uniká. Až jednou vyrostu, chci
být jako Alain. Dopřál jsem si v tomto ráji vrchařů (nejčastěji jsem míjel sedmdesátníky s
lýtky jako z ocelových strun) den bez bagáže z Châteaudouble na Combovin, La Vacherie,
Léoncel, Barbières a Chabeuil a bylo to krásné.

Pétangue. Řeklo by se: “jdu si s chlapama zakutálet”. Ale ona je to seriózní společensko-sportovní událost. Má svá pravidla, od hráčů vyžaduje koncentraci, zručnost i taktizování.
Diváků se schází asi jako na našem vesnickém fotbale: sedí na lavičkách a radí.

Text a foto: Jan Doskočil

Pokračování si můžete přečíst zde.