100 km pěšky s dítětem

Několikadenní přechod s naším Kryštofem byl v plánu již delší dobu. Nejdříve jsem měl v hlavě přechod části Šumavy a Bavorského lesa převážně po ne příliš známých stezkách, ale z toho sešlo a zvolil jsem “snazší” variantu. Původně jsem celý přechod chtěl jít i s veškerým vybavením na spaní a přespávat venku. Čím víc jsem ale sčítal a hlavně řešil jak a v čem tohle všechno nést jsem od toho upustil a zvolil formu “od penzionu k penzionu” a nést jen to nejnutnější.

Jakkoliv to pro některé může být i tak dost bláznivý počin, tak chci hned na úvod uvést na pravou míru pár věcí. Kryštofovi je 8 měsíců a ke vztahu k přírodě ho vedeme od malička a s čistým svědomím musím říct, že venku ho to opravdu baví! Od jeho 3.měsíců v podstatě neustále vyrážíme na celodenní výlety do hor. Poprvé spal Kryštof venku v 5.měsících a je vidět, že koukat na stromy ho baví víc než přeplněná dětská hřiště v betonové džungli.

Na několikadenní přechod s dítětem bych si netroufnul pokud bych si nebyl 100% jistý, že to Kryštof zvládne a nebude u toho trpět. V dnešní moderní době kdy dítě jezdí z kroužku na kroužek, samo a bez auta v podstatě neudělá ani krok a tablety, smartphony a sociální sítě jsou jejich denním chlebem mi přijde čím dál důležitější vštěpovat dítěti ty správné hodnoty a pěstovat v něm lásku k přírodě. Pokud mi za pár let řekne, že ho to venku nebaví – přijmu to, ale pevně věřím, že se to nestane.

A teď už k samotnému výletu. Plán je jasný. Začneme v Krupce u Teplic a přes Východní Krušné hory, Labské pískovce a České Švýcarsko dojdeme na Jedlovou v Lužických horách. Nemělo by nám to zabrat víc jak 5 dní. Na každý den máme zamluvený nějaký penzion.

1.den – 12,9 km – stoupání 630 m, klesání 99 m

První den začíná lehčí etapou. Tak trochu záměrně, protože ještě včera jsem běžel krosový závod, tak jsem chtěl nohám dopřát trochu voraz. Naše cesta začíná v hornickém městě Krupka poblíž Teplic. Po necelých 3 hodinách vlakem z Liberce konečně přijíždíme do Krupky. Tato oblast je dokonce od července tohoto roku zapsána jako světové kulturní dědictví UNESCO. Štol je tady vskutku požehnaně. I když má být dnešní den lehčí, tak hned začínáme prudkým stoupáním na Komáří Vížku. Na necelých 8 km nastoupáme 600 výškových metrů – to není málo.

Vrchol Komáří Vížka je pro mě známý, byl jsem tu už před 2 lety, když jsem obcházel československé hranice. Výhled odtud je nádherný, ale to je v podstatě jediná pozitivní věc na tomhle místě. Před námi se rozprostírá celé České středohoří s vyčnívající dominantou – Milešovkou (na té už jsme s Kryštofem také byli). Krom výhledu tu ale opravdu není o co stát. Hromada motorkářů a turistů co si semka vyjeli lanovkou nebo malým vláčkem nám to tady trochu znechutili. Zdržujeme se tedy jen chvilku a už šlapeme dál.

Další kroky už vedou po stezce zapomenutého pohraničí. Všude okolo jsou jen rozlehlé pastviny, nic víc. Krátce po 17 hodině přicházíme do našeho dnešního cíle – osady Adolfov. Tohle je pohraničí se vším všudy. Máme tu zarezervované ubytování v “hotelu” a hned se nás ujímá pan domácí původem z Ukrajiny. Je to fajn chlapík a i když tu jsou trochu polní podmínky, tak se nám snaží vyjít se vším vstříc.

Dáváme se tu do řeči i s místním hrdinou. Prý je jediný Čech, který v Adolfově žije. Pak už tu bydlí jen jeden Němec. Pohraničí zná jako své boty a za to, že Krušnohoří vypadá tak, jak vypadá vděčí všichni právě jemu. Silnice by tu nikdy nebyly, nebýt jeho. V zimě by je nikdo neprotáhl, nebýt jeho. Vypráví nám i o drsných podmínkách za dob dřívějších. Všude chodil pěšky a všechno tahal na zádech, silnice a auta neexistovali. Přichází i řeč na to, že jsem obešel hranice Československa a po tomhle zjištění mě začíná zasypávat “kontrolníma otázkama” typu : “A ten číšník na týhle chatě…jak se jmenuje”? Nutno podotknout, že pán už má v sobě několikátý pivo a becherovku a tak nemá příliš význam pouštět se do delších debat, ale vyzná se, to mu nemůžu upřít…

Zaléháme poměrně brzo, zítra nás čeká dlouhý den.

2.den – 26,3 km – stoupání 573 m, klesání 602 m

Ráno nám pan domácí přichystá vydatnou snídani. Loučíme se a v 9 h už opět šlapeme. Trochu nás zaráží značení. Hned na okraji Adolfova potřebujeme uhnout doprava do lesa a šlapat po červené značce – E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře). Ovšem červená tu není, je tu jen žlutá která přesně kopíruje červenou kterou mám v mapě. No nic, jdeme dál.

Mizíme v nádherných, smíšených lesích, všude jsou jen bučiny a březové hájky. Krajinově bych to tu zařadil spíš někam na sever. A hlavně, je tu naprostý klid, nikde ani živáčka – jen my a šumění lesa.

Procházíme okolo stříbrného rybníka a poté křižujeme silnici a napojujeme se na cestu, kde má vést červená. Tady narazíme na ceduli upozorňující na to, že E3 je v tomto období uzavřena, protože tu probíhá vojenský výcvik. A kruci. Najednou si ale všímám, že na ceduli je rok 2018. Aha…Tak jo, zkusíme to. Hnedka zjišťujeme, že červená značka na stromech je přemalovaná, aby se tu nikdo nemotal. My na to ale kašleme. Vypadá to, že tu nikdo není. Po chvíli ještě narazíme na ceduli zákaz vstupu – vojenský prostor. Dle mapy cesta vede okolo tohoto prostoru, měli bychom se mu tedy vyhnout. Pokračujeme dál krásnými, divokými lesy. Ta odlehlost je tady hodně znát. Jsme ale trochu nervozní jestli na nás odněkud z houští nevyskočí nějaký cvok se samopalem v ruce. Poznámka : později doma zjišťuji, že jsem neměl aktualizované mapy v telefonu a červená značka již vede jinudy.

Asi po 10 km se vynořujeme u cihlářského rybníka a před námi se otvírá výhled na na Tisské stěny a už víme, že nám tenhle pokus vyšel. Ve skalách navazujeme na zelenou značku, stoupáme po kamenných schodech na hřebínek skal odkud se nám nabízí opět nádherný výhled. Potkáváme jen pár Němců, jinak tu opět nikdo není. Ti jsou nadšení z toho jak neseme prcka v krosně. No, já už z toho tak nadšený nejsem, přeci jen mám na zádech 17 kg. Tisské skály jsou krásné jako vždy, jsem tu asi po čtvrté. Na jaře jsem tu vyhrál i jeden běžecký závod a to se nám zrovna dneska hodí, protože míříme do luxusního hotelu Ostrov využít poukaz na konzumaci u nich v restauraci, který jsem právě na tom závodě vyhrál. Utratit tu 1000 Kč je poměrně jednoduchá záležitost, žaludek to ale příliš nezasytí.

Trochu posilněni vyrážíme na poslední kilometry do našeho dnešní cíle – Děčínský Sněžník. Tahle cesta je moc hezká a hřeben Sněžníku je opravdu krásný, nesmíte jít ovšem po silnici jako to občas turisti dělají. Výhled je pak odměnou za dnešní porci kilometrů. V cíli jsme už o půl 5, zvládli jsme to vcelku rychle. Ubytováváme se přímo na vrcholu v Penzionu pod Rozhlednou.

3.den – 26,5 km – stoupání 336 m, klesání 930 m

Oproti včerejšku se počasí změnilo o 180 stupňů. Zatímco včera jsme se kochali zapadajícím sluncem nad rozhlednou Sněžníku, dnes je hustá mlha a trochu prší. Než se ale nasnídáme, mlha se začne postupně trhat a je vcelku i teplo. Den začínáme na parádním hřebínku s krásnými lesy a výhledy na Děčín a protilehlé kopce, které se postupně začínají vynořovat z mlhy. Tohle se nikdy neomrzí. Spousta lidí si stěžuje když prší a je mlha, mě to ale naopak baví. Lesům to vždy přidá na tajemnosti a pocit odlehlosti a divokosti na vás dýchne ještě víc. Divočiny bychom si měli vážit a chránit ji a ne všude stavět sjezdovky a lanovky.

Na konci hřebene zaujme skalní výběžek nad údolím na kterém se fotíme. Je to vcelku legrace, protože se mi nedaří na foťáku nastavit rozumný čas na samospoušť, mám jen 10 vteřin. Po zmáčknutí spouště tedy asi na tři pokusy sprintuji cca 30 metrů přes skály abych to stihnul. Ještě že mi to běhá. Tohle místo mi připomíná ikonické McAfee Knob z Apalačské stezky.

Je všední den, podzim a trochu prší. Lidi jsou tedy buď v práci nebo zalezlý v dece doma. Až při sestupu potkáváme pár houbařů. Sestup do Děčína je poměrně dlouhý, ale lesy jsou tu krásné. Když už se ale objevíme na kraji Děčína, ještě nás stezka vrací zpátky do kopce na Pastýřskou stěnu. Tohle místo moc dobře znám, je odtud krásný výhled na Děčín, labský kaňon a protější zámek. Panuje takové typické podzimní počasí. Chvilku prší, pak vykoukne sluníčko aby ho v zápětí vystřídal další deštík.

V Děčíně dáváme rychlou pizzu, kupujeme pár zásob a valíme dál. Dnes máme trochu skluz a tak musíme zabrat. Pokračujeme podél levého břehu Labe po zelené značce parádními lesními cestičkami. Míříme k Dolnímu Žlebu odkud máme v plánu přejet přívozem na druhou stranu Labe. Jde se převážně po vrstevnici a kocháme se občasnými výhledy na největší pískovcový kaňon Evropy. Po 16 hodině jsme u přívozu. Jedná se o poměrně unikátní záležitost. Přívoz je totiž jediné plavidlo s dolním vodičem u nás, které využívá pouze proud řeky. Jedná se tak o účinné, ekologické bezmotorové plavidlo. Platíme 30 Kč a asi za 3 minuty jsme už na druhém břehu.

Převozník nám tvrdí, že cesta lesem na druhém břehu nad silnicí je už zřejmě zarostlá, ale nenecháváme se touto informací odradit. Před 2 lety jsem po ní šel a byla parádní. Po chvíli zjišťujeme, že cestička je stále v parádním stavu a tak se dál kocháme krásnými lesy a pokračujeme do Hřenska.

V Hřensku nás opět udivují všudypřítomné vietnamské tržnice, tohle můžete fakt vidět jen tady. O pár km dál, na německé straně uvidíte  jen krásné vesničky “nezprasené” tímhle způsobem. Nechápu jak tohle mohl někdo dopustit, obzvlášť v národním parku.

Na konci Hřenska konečně přicházíme k našemu penzionu. Dneska to bylo náročný.

4.den – 17,2 km – stoupání 709 m, klesání 620 m

V našem penzionu podávají snídaně až od 9 h, takže vyrážíme až před 10 hodinou. Je opět pod mrakem a trochu poprchává, oproti včerejšku se i celkem ochladilo. Nejdříve kráčíme podél silnice než asi po kilometru konečně uhneme do lesa směrem na Pravčickou bránu. Ihned si všímám kůrovcové kalamity. Na zemi je všude popadané ještě zelené jehličí a v některých místech už jsou vykácené holiny. Dle Národního parku by se muselo vykácet až 60 % plochy NP, což je z přírodovědného hlediska nepřípustné. Proto se tedy většina suchých stromů ponechá, protože se pod nimi bude vytvářet lepší mikroklima pro budoucí les. Takovou kalamitu jsem ještě nikde neviděl, je to smutný pohled. Jsem tu asi po páté, ale takhle špatné to tu nikdy nebylo.

Asi za půl hodiny jsme už pod Pravčickou bránou. Trochu prší a hlavně je všední den, potkáváme tedy jen pár lidí, převážně cizinců. Gabrielinou stezkou pokračujeme na Mezní louku. Tam, kde jsou bučiny je to v pohodě, ale smrkové monokultury v nižších polohách jsou z 90% všechny mrtvé.  Stezka vedoucí kolem pískovcových skal ale nikdy nezklame. I přes déšť je tu hezky. Za mezní loukou opět stoupáme mrtvým lesem, který se poté změní v krásné bučiny a stezku si moc užíváme. Několik kilometrů nepotkáme ani živáčka. Až u Malé Pravčické brány potkáme pár Němců.

Procházíme kolem Jetřichovických skal, když se při krátké zastávce spustí pořádný slejvák a v dálce slyšíme i hromy. Původní plán byl projít přes Rudolfův kámen, Vilémininu vyhlídku a Mariinu skálu. V tom dešti to ale nehodláme riskovat a od skalní kaple Posledního soudu si to raději zkracujeme po modré rovnou do Jetřichovic. Do našeho penzionu přicházíme už kolem 16 h, alespoň budeme mít více času pro odpočinek.

5.den – 22,6 km – stoupání 926 m, klesání 376 m

Po vydatné snídani vycházíme na naši poslední etapu. Dnes potřebujeme dojít až na Jedlovou v Lužických horách. Hned za Jetřichovicemi vstupujeme do Přírodní rezervace Pavlinino údolí a kopírujeme krásnou říčku Chřibská Kamenice. Ta se táhne mezi pískovcovými skalami a hned od rána jsme nadšení. Ranní slunce před námi kouzlí a na skále se před námi objevuji krásné pavučiny. Užíváme si poslední den na cestě. Opět tu téměř nikdo není, potkáme jen partu důchodců a jeden německý pár.

Stezka podél řeky má asi 3,5 km a hned se shodujeme, že je to zatím asi nejhezčí pasáž naší cesty. Po pár km se vynořujeme z lesa a procházíme vesničkou Studený. Je to spíš taková osada plná chat a krásných roubenek. Za vesničkou nám pak začíná dlouhé, táhlé stoupání do Přírodní rezervace Studených vrch. Na vzdálenosti 3,5 km nastoupáme 420 metrů! I přes náročný stoupák si to ale užíváme, rezervace je nádherná, potkáváme tu jen jednu paní, která nám dává tip, že pod vrcholem bývají na suťovišti kamzíci.

Stoupáme tedy dál a neustále koukáme okolo sebe jestli budeme mít štěstí, když v tom asi na 50 metrů daleko vidím mezi stromy postávat jednoho kamzíka, který se na nás upřeně dívá. Kamzíci se semka dostali už na počátku 20.století, když byli dovezeni z Alp. Očividně se jim tady daří. Vrchol Studenec je z velké části zalesněný. Skladba lesů v této rezervaci byla minimálně ovlivněna člověkem a má nejblíže k přirozené skladbě. Na první pohled je to vidět, opravdu se kocháme. Na vrcholu je rozhledna a pozůstatky po bývalé Kinského chatě, která v 50.letech minulého století vyhořela.

Z rezervace opět pokračujeme dál po červené značce E3. Pokud by někdo nevěděl, co E3 znamená, tak připomínám, že se jedná o Evropskou dálkovou trasu od Atlantického oceánu k Černému moři. Českou republikou prochází hned 4 evropské dálkové trasy (E3, E6, E8 a E10). Od rozcestí na křížovém buku nás pak už jen čekají závěrečné kilometry naprosto opuštěnými lesy. Procházíme ještě kolem Velkého a Malého Jedlového rybníku abychom se kousek od vlakové zastávky napojili na E10 (Gibraltar – Baltské moře). Pak už nás čeká poslední stoupání na vrchol Jedlové. Poslední kilometry šlapeme opravdu rychle a před půl 6 jsme konečně na vrcholu.

Radost je obrovská, zvládli jsme to. Fotíme se před krásnou, kamennou rozhlednou a pak už mizíme v restauraci. V penzionu který je přímo na vrcholu máme zamluvený pokoj. Po večeři pak ještě jdeme na rozhlednu a kocháme se krásným výhledem. V dáli pozorujeme vrcholy přes které jsme šli.

Druhý den ráno už jen sestupujeme z Jedlové do Jiřetína odkud jedeme vlakem domů. Procházíme ještě přes krásnou křížovou cestu pod kopcem. Je to známé poutní místo a vlastně si říkáme, že to je pro nás takové symbolické zakončení té naší pouti.

Bylo to krásný, ale náročný. Za poslední roky jsem nachodil i naběhal tisíce kilometrů, ale trek s dítětem je úplně jiný level. Vše se musí přizpůsobit dítěti. Nejde se prostě jen tak kousnout a jít, když vám dá dítě jasně najevo, že teď bude pauza, tak bude. Když je člověk sám na dlouhé cestě, je to jiný, svým způsobem jednodušší a osvobozující. Ale výlety s naším Kryštofem mě opravdu baví a máme to štěstí, že Kryštof i několikahodinové sezení v krosně zvládá většinou s úsměvem.

Trasa zde.

Vašek